Meditace na 1. sobotu v květnu 2020

Nalezení Pána Ježíše v chrámě

Autor: P. Andrzej Gładysz, SAC
Zdroj: Farnosti Radešínská Svratka a Olešná
www.pallotini-pastorace.cz

„Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma.
Také když mu bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem“ (Lk 2, 41-42)
– píše evangelista Lukáš.
Víme, že když sv. Lukáš psal evangelium, hledal opravdové svědky událostí, které se staly.
A tak se setkal i s Tebou, Mario.
Vyprávěla jsi mu o dětství svého Syna a našeho Spasitele, a také o tom všem,
co se v Jeho životě stalo, protože Ty jsi to všechno prožívala spolu s Ním.
Také náš dnešní úryvek jistě pochází z Tvých úst.
I když zdá se být na první pohled úplně obyčejný, je velmi důležitý pro naši Spásu.
Vyprávěla jsi jej Lukášovi, a on jej předal zase nám.
S radostí, se zpěvem a se slovy žalmů na rtech jste šli s celou rodinou do Jeruzaléma,
abyste se setkali s Bohem v chrámě a abyste Mu vzdali chválu.
Přiznejme si, že my to máme dnes snadnější – jestliže se chceme setkat s Bohem,
nemusíme putovat dlouhé kilometry, ale můžeme přijít do nejbližšího kostela,
pokleknout před Svatostánkem a tam Boha adorovat.
A přesto někteří z nás rádi putují na různá poutní místa, zejména Mariánská:
jako je např. sv. Hostýn, Vranov, sv. Kopeček, Velehrad, Křtiny,
Čenstochová, Medžugorje, Lurdy, Fatyma, …
Během cesty zakoušíme únavu, úpal, nebo prudké lijáky,
jsme zpoceni a máme puchýře na nohou, …
Ale jakou radost pak prožíváme, když dorazíme do cíle.
Mario, Ty přece znáš ty těžkosti a také tu radost.
Sama jsi je zakoušela, když jste putovali spolu se svými blízkými,
přáteli a sousedy do Jeruzaléma, abyste tím vyplnili nejen právo,
ale především touhu Vašich srdcí.
Spolu se sv. Josefem jste už předtím byli v tomto Jeruzalémském chrámě.
Bylo to před dvanácti lety, když jste obětovali Vašeho malého Syna Bohu Otci.
Tehdy byl Vámi slavnostně uveden do chrámu.
Nesla jsi Ho ve svém náručí a On přišel do svého vlastnictví.
Proběhlo to tak skromně a nenápadně, že kromě Simeona a Anny, si toho nikdo nevšiml.
Nyní Ježíš obnovuje svůj příchod, ale už jako dorůstající chlapec s vědomím,
že ten krásný a mohutný chrám je „domem Jeho Otce“, a že je také Jeho domem.
Ty i sv. Josef, jste to věděli také, a přesto Vás tato pravda později tolik překvapila…
A když skončily slavnosti, vydali jste se spolu s ostatními poutníky z Nazareta zpět domů. Většinou to bylo tak, že se poutníci rozdělili do dvou skupin: na muže a ženy.
Děti mohly jít buďto s jednou nebo s druhou skupinou.
Proto není divu, že v tom počátečním zmatku, si rodiče ani nevšimli,
že Ježíš mezi nimi není.
Myslela jsi, že je Ježíš s Josefem a Josef zase, že je s Tebou.

Až po úmorném a horkém dni jste se zděšením zjistili, že Ježíš mezi vámi není.
Nechtělo se věřit této skutečnosti, nastalo strastiplné vyptávání se u všech poutníků
a postupně narůstala ta strašná představa: Ježíš se někde ztratil.
Nejspíš zůstal v Jeruzalémě. Co s Ním asi je?
Asi někde bloudí, je sám a hladový v ulicích Jeruzaléma… Je tam přece tolik nebezpečí.
A co když je Mu líto, že jste Ho ztratili?
„Bůh nám důvěřoval, svěřil nám svůj největší poklad, Svého Syna“ – myslela jsi
– „a my jsme Ho zklamali, ztratili jsme Ho.“
Jak muselo trpět, Mario, Tvé Neposkvrněné Srdce,
jak muselo být drásáno těmi pochybnostmi a obavami.
I když jsi zcela důvěřovala Bohu, že nedopustí žádné neštěstí,
přesto jsi to všechno prožívala s bušícím srdcem a očima zalitými slzami…
Také dnes se Tvé oči naplňují slzami a Tvé srdce bolestí, když vidíš, jak ztrácíme Tvého Syna… Když jste byli v Jeruzalémě, to ne Vy jste ztratili Ježíše, ale On se na chvíli vzdálil od Vás.
A v našem životě to je spíš naopak – Ježíš se nevzdaluje od nás,
ale skrze naše hříchy se od Něj vzdalujeme my sami.
A některým křesťanům je to jakoby jedno, nezajímá je to,
a Ty to všechno vidíš a prožíváš s bolestí.
Jakoby je hřích a nepřítomnost Ježíše v srdci vůbec nezajímala.
Zpovídají se, Ježíš se k nim znovu vrací…a oni z toho nemají radost.
Často se zpovídají jen tak narychlo, bez nějaké hlubší přípravy,
jen tak, aby se neřeklo, aby měli splněnou „křesťanskou povinnost“,
a za nějaký čas si už na to ani nevzpomenou…
Z jejich tváře nezáří radost, že se k nim Ježíš vrátil, že přešli ze smrti do života.
V důsledku své chabé víry a chladného srdce
jakoby neviděli ten rozdíl mezi životem s Ním a bez Něj.
Mario, jak moc trpí Tvé Neposkvrněné Srdce plné vroucí lásky ke svému Synu,
když vidí tu náboženskou vlažnost tolika křesťanů a Tvých dětí.
Úplně jiná reakce byla u Tebe a sv. Josefa,
když jste Ho po dlouhém hledání nakonec nalezli v chrámě.
Naplnila Vás radost a pocítili jste velkou úlevu.
Kéž je to i pro nás rada, kde máme hledat Ježíše, když Ho ztratíme.
Hledejme Ho v chrámě, v kostele,
v dobře připravené svátosti smíření zakončené opravdovým předsevzetím.
A potom se v našich srdcích rozhoří radost.
Hledejme Ho s bolestí v srdci, tak jak Ho hledali Jeho pozemští rodiče,
a najdeme Ho s radostí.
Mario, sv. Lukášovi jsi tehdy řekla, že Vás překvapilo to,
jak Ježíš byl mezi učiteli, jak jim naslouchal a dával jim otázky.
A On je svými dotazy učil.
On, dvanáctiletý chlapec, učil mudrce, protože i zadáváním otázek se lze vzdělávat.
A ti, kteří Ho slyšeli, žasli nad Jeho moudrostí.
Bylo to poprvé, co Ježíš začal tímto způsobem vést dialog.
Když jsi to, Mario, viděla, hodně Tě to překvapilo. Jak je to možné?
Přece jsi věděla, že Tvůj Syn je Bohem, že je plností Moudrosti.
Ale do té doby, jsi s Ním prožívala každý den, jako s obyčejným dítětem.
Ježíš přece nebyl nějak zvláštní v porovnání s jinými dětmi.
Učila jsi Ho chodit, mluvit, smát se.

Josef ho učil zase řemeslu.
Když jste byli v Nazaretě, tak se nestalo nic zvláštního,
žádné zázraky, o kterých mluví různé legendy.
Byl obyčejným dítětem. A tu náhle slyšíš z Jeho úst:
„Což jste nevěděli, že musím být v tom, co je mého Otce?“ (Lk 2, 49).
A tady On, Váš malý chlapec,
se Vám tu najednou představuje ve vznešenosti Syna Věčného Otce.
Staví Vás, pozemské rodiče, do pravdy,
že za přirozenými vazbami krve a synovskými povinnostmi,
jsou tu věci a povinnosti, které vyplývají z Jeho Spasitelské mise,
kterou Mu svěřil Jeho Nebeský Otec.
Z Ježíšových slov vyplývá také rada pro všechny rodiče,
kteří nechtějí přijmout úmysly Boží Prozřetelnosti vůči jejich dětem.
Dítě není vlastností rodičů, ale je vlastností Boha, který může před něj postavit zvláštní zadání. Často, když se rodiče dozví, že jejich syn nebo dcera
chce jít cestou kněžství nebo zasvěceného života,
dělají všechno pro to, aby se nenaplnil tento Boží záměr,
i když je to věc naplňující srdce a touhy dítěte.
Když tak činí, staví se nejen proti Boží vůli, ale také, a to neúmyslně,
ničí štěstí svého dítěte, protože opravdové štěstí se dosáhne jen tehdy,
když se naplňuje Boží vůle.
Nejde jen o štěstí věčné, ale také o štěstí už tady na zemi.
Mario, nauč každého z nás vždy a všude „být v tom, co je mého Otce“ (Lk 2, 49).
Mario, během těch tří dnů, co jsi hledala Ježíše, jsi toho hodně protrpěla.
Se strachem a s bolestí v srdci jsi hledala Ježíše, který se jen na chvíli vzdálil od Tebe.
Ale po tom smutku nastala velká radost: setkání s Ním.
Řekni nám, jak a kde máme hledat cestu k Tvému Synu?
Jestliže se od něj vzdálíme skrze hřích, kéž je to hledání s bolestí v srdci.
A jestliže se On vzdálí od nás, aby vyzkoušel naši víru,
hledejme Jej s vroucí touhou se s Ním nejen setkat, ale také sjednotit.
Kéž tato pobožnost prvních sobot v měsíci, které jsme se rozhodli prožívat,
vynahradí všechna rouhání, urážky a lhostejnosti,
které se bolestně dotýkají tvého Neposkvrněného Srdce
a kéž jsou naplněním také Ježíšovy touhy;
protože Jeho vůlí je, aby Tě postupně všichni lidé poznávali a milovali,
a abychom my, Tvé děti, které se utíkáme pod Tvou mateřskou ochranu,
čím dál více uctívali Tvé Neposkvrněné Srdce.