Téma týdne

Téma týdne
Dokonalost, po které netoužíme…

Ježíš jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti navždy ty, které posvětil. Kde je však odpuštění hříchů, není už (třeba) oběti za hřích. (Žid 10, 14.18)

16. 11. 2024, Pavel Semela

Před lety jsem chodil s partou chlapů hrát pravidelně fotbal. Chodil tam s námi člověk, který se zdál být naprosto dokonalý. Všemu rozuměl, na všechno znal odpověď a všechno dělal správně. Sebevědomí měl na rozdávání. Přiznávám, že jsme si z něj občas dělali legraci a schválně se ho ptali, jak vidí složité problémy ve světě. Nikdy nezaváhal a všechno nám vysvětlil. Nutno podotknout, že tuto sebejistotu předával i svým dětem… Byl to fajn chlap, ale po takové „dokonalosti“ asi nikdo z nás nezatoužil.

Dokonalost, ke které nás přivedl Ježíš Kristus svou obětí, nespočívá v tom, že všemu rozumíme, všechno děláme správně a rad máme na rozdávání. A už vůbec to není něco, čeho jsme my sami dosáhli. Ježíš nám především představuje Boha, který nás přijímá, i když jsme nedokonalí. Odpouští nám naše hříchy nám a přemáhá je velikostí své lásky. Nepotřebuje naše oběti, ale abychom se Jeho lásce vystavili a nechali ji ve svém životě působit. My, nedokonalí, můžeme přijít k Němu, dokonalému, díky Kristově oběti.

Pokud jsem s Ním ve spojení,
můžeme zakoušet Jeho přijetí, odpuštění a lásku.
To nás pak může nás přivádět k dokonalosti.
Ta spočívá v tom, že se mu víc a víc podobáme.

Tuto službu poskytuje www.vira.cz.

Deset bodů k letošnímu postnímu období

Milovaní,

začínáme postní období. V tomto období je zvykem, že se věřící kvůli utrpení Ježíše Krista, snaží, skrze různé postní praktiky, napravit všechno špatné a zlé co je v našich životech.
Napadlo mě tedy, že by nebylo od věci, kdybychom se v tomto období skutečně vrátili ke svým křesťanským kořenům a hodnotám a pokusili se o poctivý křesťanský život.

Dal jsem tedy dohromady 10 bodů, které by nám v tomto snažení mohly pomoci.

10 bodů k letošnímu postnímu období

  1. Zkusme zapojit ranní a večerní modlitbu do našich každodenních zvyků.
  2. Pamatujme na nedělní účast na bohoslužbě a dbejme na duchovní hygienu našich duší skrze častější účast na svátosti smíření.
  3. Vraťme pátečnímu dni jeho postní charakter, třeba tím, že v našem jídelníčku v ten den vynecháme masité pokrmy.
  4. Pokusme se vyvarovat hlučným zábavám a plesům v dobách postní a adventní.
  5. Nezatěžujme si svědomí zabíjením nenarozených dětí.
  6. Mějme v úctě své rodiče, a když zestárnou a jejich síly ochabnou, pamatujme na to, že jsme jejich dlužníci a na ně nezapomínejme.
  7. Vraťme do našich rodin manželskou věrnost a naše děti a mládež učme předmanželské čistotě.
  8. Podporujme se navzájem a povzbuzujme v pomoci chudým a potřebným třeba i skrze různé druhy almužny.
  9. Buďme k sobě ohleduplní a laskaví, držme svůj jazyk na uzdě, a pokud nám někdo ublíží tak mu odpusťme.
  10. Svým bližním přejme vždy a jen dobro a své srdce chraňme před jakoukoli závistí.

Přeji každému z nás požehnanou postní dobu s upřímnou snahou žít poctivý křesťanský život.

Předloha štědrovečerní modlitby v rodině

Příprava štědrovečerní večeře

Před večeří společně chystáme slavnostní stůl. Přikryjeme jej slavnostním ubrusem a ozdobíme větvičkami s jehličím. Na ubrus můžeme dát několik stébel slámy na památku Kristova narození na slámě betlémských jeslí. Na stůl položíme Písmo svaté a postavíme svíčku.
Na talíře jednotlivých členů rodiny připravíme vánoční oplatky.
Na přípravě se pokud možno podílí všichni členové rodiny. Je hezkým zvykem přichystat jedno místo navíc, které může symbolizovat místo pro Pána Ježíše. Může se tím vyjádřit také ochota přijmout „pocestného“
k štědrovečernímu stolu nebo může připomínat naše blízké, kteří nemohou být s námi nebo již zemřeli.
Když na kostelní věži zazvoní Anděl Páně (nebo ve stanovený čas), všichni se shromáždí ve slavnostním oblečení u štědrovečerního stolu a zapálí svíci, nejlépe od betlémského světla. V místnosti může zůstat přítmí.
Osoba, která vede obřady vigilie, zapaluje svíci na stole a promlouvá:

Světlo Kristovo.

Shromáždění odpovídají:

Bohu díky.

Na úvod je možné zazpívat píseň: Ejhle Hospodin přijde
(Kancionál, č. 101), kterou uzavíráme Advent, dobu očekávání.
Pak se rodina společně pomodlí modlitbu Anděl Páně (Kancionál, č. 005):

P. Anděl Páně zvěstoval Panně Marii
V. a ona počala z Ducha Svatého.
Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná ty mezi ženami
a požehnaný plod života tvého, Ježíš.
Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen.
P. Maria řekla: Jsem služebnice Páně,
V. ať se mi stane podle tvého slova.
Zdrávas, Maria…
P. A Slovo se stalo tělem
V. a přebývalo mezi námi.
Zdrávas, Maria…
P. Oroduj za nás, svatá Boží Rodičko,
V. aby nám Kristus dal účast na svých zaslíbeních.
P. Modleme se: Pane, poznali jsme andělské poselství o vtělení Krista, tvého Syna; vlej nám, prosíme, do duše svou milost, ať nás jeho umučení
a kříž přivede k slávě vzkříšení. Skrze Krista, našeho Pána.
V. Amen.

Otec rodiny (nebo jiná osoba) uvede slavnost rodinného společenství

Děkujeme Bohu Otci za to, že před dvěma tisíci lety poslal na svět svého Syna Ježíše Krista, který se narodil v betlémském chlévě jako bezbranné dítě. Tuto radostnou událost pro celé lidstvo popisuje evangelium sv. Lukáše (Lk 2,1-14).

Úryvek evangelia přečteme z Bible nebo misálku nebo z letáčku.

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
„V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se v celé říši provedlo sčítání lidu. To bylo první sčítání a konalo se, když byl v Sýrii místodržitelem Kvirinius. Šli tedy všichni, aby se dali zapsat, každý do svého města. Také Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska do města Davidova, které se jmenuje Betlém, protože byl z rodu a kmene Davidova, aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ženou, která byla v požehnaném stavu. Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo.
V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda. Najednou u nich stál anděl Páně a sláva Páně se kolem nich rozzářila a padla na ně veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích.“ A náhle bylo s andělem celé množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení!“
Slyšeli jsme slovo Boží.

Po evangeliu některý z rodičů pokračuje těmito nebo vlastními slovy:

Dnes chceme společně prožít – slavnost rodinného společenství,
den narození našeho Pána Ježíše Krista a připomínáme si událost, kdy se stal jedním z nás. Stal se naším bratrem, abychom se mohli stát Božími dětmi. Odtud pramení naše velká radost, která dnešní noc a celé vánoční svátky obklopuje celý svět. Než si popřejeme požehnané svátky Pánova narození, prosme nebeského Otce za pokoj ve světě i v lidských srdcích, aby si všichni lidé uvědomili, že jsme jedna velká rodina a všichni jsme povoláni k lásce. Prosíme, ať Bůh svou milostí požehná naši vzájemnou rodinnou lásku a porozumění.
Nebeský Otče, dej, ať se Kristus narodí v srdci každého z nás.

A nyní, se v duchu křesťanské lásky a odpuštění, rozdělíme vánočním oplatkem – chlebem lásky. Otevírajíc naše srdce vzájemné lásce,
otevíráme je také na příchod Páně. V něm každý člověk najde dobrotu
a přátelství. Ať se navždy stane On, stálým členem naši rodiny
a našeho domova.

Členové rodiny si navzájem popřejí milostiplné svátky, dají si znamení pokoje (pozdravení nebo políbení), rozdělí se oplatkem
a pak mohou společně zazpívat vánoční píseň nebo koledu
(např. Narodil se Kristus Pán… Kancionál č. 201).
Pokračuje se modlitbou přímluv a díků.
Lze použít následující nebo se modlit vlastními slovy.
Je vhodné, aby se na nich podílela celá rodina.

Kristus, Syn věčného Otce, nám svým narozením a životem
v rodině Marie a Josefa dal příklad vzájemné lásky.
Proto ho prosme:

Odpověď: Pane, naplň nás svým pokojem!

– Pane, ty jsi svým životem v nazaretské rodině posvětil rodinný život, posvěť svou přítomností i naši rodinu.
– Ty jsi nám dal příklad modlitby, lásky a naplnění Otcovy vůle;
posvěť naši rodinu svou milostí a dej nám plnost svých darů.

– Ty jsi ve všem hledal slávu svého Otce;
pomáhej nám, ať je tvůj nebeský Otec, uctíván i v naší rodině.
– Ty jsi prokazoval dobro všude, kam jsi přišel;
upevňuj v naší rodině svornost a vzájemnou lásku.
– Ty jsi těšil zarmoucené a mírnil bolesti lidí;
proměň zármutky naší rodiny v radost.
– Ty jsi řekl: „Co Bůh spojil, ať člověk nerozlučuje“;
chraň vzájemné pouto naší manželské lásky, ať zůstává pevné a neporušené.

Rodiče a děti mohou přidat další vlastní prosby nebo díky.

Všechny naše prosby, i ty nevyřčené,
všechny naše radosti i bolesti nyní odevzdejme Bohu Otci v modlitbě, kterou nás naučil náš Pán Ježíš Kristus :
OTČE NÁŠ…

Modlitba před štědrovečerní večeří

(je možné zazpívat místo ní píseň před jídlem)

Bože, ty jsi poslal na svět svého Syna, aby se stal člověkem,
a poznal radosti a obtíže života lidské rodiny. Shlédni na naši rodinu shromážděnou kolem štědrovečerního stolu, která prosí o tvé požehnání. Ochraňuj nás a posiluj svou mocí. Prosíme o vše, co potřebujeme
k dobrému životu. Naplň nás duchem svornosti, ať žijeme ve spojení
s Kristem a vydáváme mu ve světě svědectví.
Neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků.
Amen.

Po štědrovečerní večeři následuje modlitba po jídle.
Rodinné společenství vytvořené kolem stolu má dál pokračovat u vánočního stromečku rozdílením dárků, zpěvem koled a radosti z krásy Štědrého večera. Pokud to podmínky dovolí, mohou se manželé později ještě sami společně pomodlit a celá slavnost vrcholí účastí na „půlnoční“ mši svaté. Rodiny s malými dětmi samozřejmě mohou využít odpolední mši svatou.

Modlitby a dobré skutky k získání plnomocných odpustků

V nové Příručce odpustků je 70 položek modliteb a dobrých skutků obdařených plnomocnými a (nebo) částečnými odpustky.
Za zvláštní zmínku stojí čtyři následující udělení.
Zde jsou: (mějme na paměti, že jenom jeden plnomocný odpustek může být získán stejný den)

1) Plnomocný odpustek je udělen věřícímu, který navštěvuje Nejsvětější Svátost, aby před ní adoroval nejméně půl hodiny.
2) Plnomocný odpustek je udělen věřícímu, který nejméně půl hodiny rozjímá Písmo svaté s úctou povinnou Božímu slovu a formou duchovního čtení.
3) Plnomocný odpustek je udělen věřícímu, který vykonává zbožné cvičení křížové cesty. Kdo nemůže přecházet od zastavení k zastavení, může získat stejný plnomocný odpustek nejméně půlhodinovým čtením a rozjímáním o utrpení a smrti našeho Pána Ježíše Krista.
4) Plnomocný odpustek je udělen věřícímu, který recituje nejméně pět desátků růžence s rozjímáním o jednotlivých tajemstvích v kostele nebo veřejné oratoři nebo v rodině nebo v řeholní komunitě nebo nějakém zbožném sdružení. Pět desátků se má odříkat najednou, a když je to veřejně, jednotlivé zastavení se má oznámit před každým desátkem.

Ve všech těchto případech se má pomodlit podle vlastního výběru Otčenáš a Zdrávas Maria nebo jiné modlitby na úmysl Svatého otce.

K získání plnomocného odpustku jsou nutné čtyři věci:
1) Vykonání skutku, s kterým je spojen odpustek.
2) Svátostná zpověď.
3) Eucharistické přijímání.
4) Modlitba na úmysl Svatého otce.
Navíc je požadováno, aby se nelnulo k hříchu, a to i všednímu.

Podmínky zpovědi, přijímání a modlitby na úmysl papeže mohou být splněny několik dní před nebo po vykonání předepsaného skutku. Ale je vhodné, aby modlitby za papeže a přijímání bylo stejný den jako vykonání skutku.

A ačkoli jedna zpověď stačí pro získání několika plnomocných odpustků v různých dnech, pro získávání denně plnomocných odpustků jděte ke zpovědi nejméně jednou za dva týdny.

Je nutno přijímat eucharistii a modlit se na úmysly Svatého otce k získání každého plnomocného odpustku. Podmínka modlitby na úmysl papeže, jak již bylo uvedeno, je plně splněna jedním Otčenášem a Zdrávas Maria, ačkoliv je možnost pomodlit se jinou modlitbu. (Ale když je předepsána návštěva kostela jako v den památky na všechny věrné zemřelé, předepsané modlitby jsou jeden Otčenáš a jedno Věřím).

Ti, kdo užívají zbožné předměty jako kříže, růžence, škapulíře, medailky se zbožností, když je řádně posvěcen jakýmkoli knězem (jednoduchým pokřižováním a příslušnými slovy), mohou získat částečný odpustek. Ale jestliže je zbožný předmět požehnán papežem nebo nějakým biskupem, věřící, který ho zbožně užívá, může získat také plnomocný odpustek na svátek svatých apoštolů Petra a Pavla, jestliže pronese vyznání víry při použití jakékoli platné formule například Apoštolské vyznání.

Ostatní udělování odpustků.
Jedním z nových předpisů pro získání plnomocných odpustků je, že osoba může získat jenom jeden plnomocný odpustek v jednom dni.
Je jenom jedna výjimka z tohoto pravidla:
osoba, která již tento odpustek získala na tento den a tentýž den je v nebezpečí smrti, může získat plnomocný odpustek spojený s apoštolským požehnáním obvykle udělovaným s posledními svátostmi.

Je stále mnoho modliteb a dobrých skutků, se kterými jsou spojené plnomocné odpustky například:
1. Nejméně půlhodinová adorace před Nejsvětější Svátostí.
2. Přijetí požehnání papeže městu a světu (Urbi et orbi)
dokonce i prostřednictvím rozhlasu.
3. Návštěva hřbitova a modlitby za duše v očistci v době od 25. října do 8. listopadu.
4. Zbožná přítomnost při slavnostním závěru Eucharistického kongresu.
5. Nejméně třídenní exercicie.
6. Veřejná recitace Zasvěcení na svátek Nejsvětějšího Srdce.
7. Veřejná recitace Zasvěcení lidského rodu Kristu Králi na svátek Krista Krále.
8. Hodinka smrti, kdy nemůže být přítomen kněz, aby udělil svátosti a apoštolské požehnání s plnomocným odpustkem za předpokladu, že se tento člověk v životě pravidelně modlil. Je chvályhodné použít kříž k získání tohoto odpustku.
Podmínka „za předpokladu, že se pravidelně modlil“ v tomto případě nahrazuje tři obvyklé podmínky k získání plnomocného odpustku.
A tento plnomocný odpustek může být získán dokonce i tehdy, když tento člověk již získal plnomocný odpustek za nějaký jiný dobrý skutek ve stejný den.
9. Zbožné používání nějakého zbožného předmětu (kříž, růženec, škapulíř, medailka) požehnaného papežem nebo kterýmkoli biskupem. Tento plnomocný odpustek může být získán jen na svátek svatých apoštolů Petra a Pavla a musí se také recitovat vyznání víry například apoštolské vyznání víry.
10. Přítomnost na slavnostním ukončení misie, když se rovněž vyslechla některá kázání během misií.
11. Přijetí prvního svatého přijímání nebo zbožná přítomnost při obřadech prvního svatého přijímání.
12. Pro kněze, který celebruje svou první mši svatou slavnostním způsobem a také pro věřící, kteří jsou zbožně přítomni při této mši svaté.
13. Modlitba růžence v kostele nebo veřejné oratoři nebo v rodině nebo v řeholním společenství nebo ve zbožném společenství. Růžencem se zde míní nejméně pět desátků.
K získání plnomocného odpustku je třeba se modlit růženec nepřetržitě, bez přerušení. K ústní modlitbě musí být přidáno zbožné rozjímání o tajemstvích, při veřejné recitaci tajemství musejí být oznámena podle schváleného zvyku, ale při soukromé recitaci stačí přidat rozjímání o tajemstvích k ústní modlitbě.
14. Pro kněze, který při 25., 50. a 60. výročí svého svěcení na kněze obnovuje své rozhodnutí věrně plnit povinnosti svého povolání…
A jestliže kněz celebruje svou jubilejní mši slavnostním způsobem, věřící při této mši mohou získat plnomocný odpustek.
15. Nejméně půlhodinové duchovní čtení Písma svatého s úctou patřičnou Božímu slovu.
16. Veřejná recitace hymnu Te Deum jako díkučinění poslední den v roce.
17. Zbožná veřejná recitace hymnu Veni Creator
prvního ledna a na Svatodušní svátek.
18. Konání křížové cesty. Na místech, kde jsou vyznačena zastavení, je požadováno zbožné rozjímání o utrpení a smrti Krista (není to nutné přesně ve fázi vyznačené příslušným zastavením) a pohyb od jednoho zastavení k druhému. V případě velkého množství lidí, kdy by pohyb lidí od zastavení k zastavení vedl k rušení, postačuje, aby jen vedoucí se pohyboval od jednoho zastavení k druhému, a zbytek může zůstat na svých místech. Ti, kteří nemohou jít křížovou cestou, mohou získat stejný plnomocný odpustek nejméně půlhodinovým zbožným čtením a rozjímáním o utrpení a smrti Krista.
19. Návštěva farního kostela o poutním svátku nebo druhého srpna (Porciunkula). (Když je předepsána návštěva kostela, je modlitbou na papežův úmysl jeden Otčenáš a Věřím).
20. Při návštěvě kostela nebo oltáře ve dni jejich posvěcení.
21. Při návštěvě kostela nebo veřejné oratoře nebo poloveřejné oratoře pro ty, kteří mají právo ji použít na den všech věrných zemřelých. Tento plnomocný odpustek je použitelný jen ve prospěch duší v očistci. Se souhlasem ordináře smí být získán na svátek všech svatých nebo následující neděli.
22. Obnova křestních slibů použitím jakékoli obvyklé formule během oslavy velikonoční vigilie nebo při výročí vlastního křtu.

 

Zdroj: Nové předpisy o odpustcích; Co jsou a jak získat odpustky, P. Winfrid Herbst S.D.S

Citáty Matky Terezy a sv. Jana Pavla

Citát Matky Terezy z Kalkaty

Lidé jsou často nerozumní, nelogičtí a sobečtí.
Přesto jim odpusťte.

Budete-li k nim laskaví, stejně vás obviní ze sobectví a nízkých motivů.
Zůstaňte laskaví.

Budete-li úspěšní, získáte některé falešné přátele a opravdové nepřátele.
Přesto pokračujte.

Budete-li upřímní a čestní, lidé vás podvedou,
vy ale zůstaňte upřímní a čestní.

Strávíte-li léta budováním něčeho, co vám jiný zničí přes noc,
budujte znovu.

Naleznete-li štěstí, klid a mír, budou vám závidět.
Zůstaňte šťastní.

Na dobro, které uděláte dnes, zítra lidé zapomenou.
Přesto dál dělejte dobro.

Dávejte světu to nejlepší, co je ve vás,
a i když to nemusí stačit, přesto dávejte dál.

Citát sv. Jana Pavla

„Raduji se, též vy se radujte.“

Papež napsal tato slova na lístek v noci z 1. na 2. dubna 2005. 2. dubna 2005 pak zemřel.

Zvolí církev věrnost evangeliu, či přízeň mocných a potlesk většiny?

Tématu lásky se věnoval Mons. Tomáš Halík ve své řeči v rámci děkovné mše svaté, která se uskutečnila 2. července v piaristickém chrámu Nalezení sv. Kříže v Litomyšli jako součást programu Národního festivalu Smetanova Litomyšl. Jeho slova však mířila dále, než jen k plnému kostelu, a měla i kritickou notu. Ta směřovala nejen do řad politiků, ale i do řad církevních.

„Kdo miluje otce nebo matku víc než mne, není mě hoden. Kdo miluje syna nebo dceru více než mne, není mě hoden.“

To jsou tvrdá slova. Kdo vůbec může vznést takový nárok? Náš vztah lásky a odpovědnosti k členům naší vlastní rodiny je něco, co je hluboce zakořeněno v podstatě člověka, co má své kořeny psychologické a ideologické, co je chráněno jedním z přikázání desatera. Kdo může něco takového relativizovat? Ten jediný, který je absolutní, Bůh sám. A my věříme, že Ježíš Nazaretský je pro nás božím slovem, že jeho osoba, jeho příběh, jeho učení, jeho slova, jeho činy jsou způsobem, jak Bůh oslovuje nás. V něm všechna plnost božství přebývá a on může vznést takový nárok. Připomíná nám to dvojí přikázání lásky: miluj pána svého boha z celého svého srdce, z celé své mysli, celou svou silou a svého bližního jako sebe. Miluj Boha. Ale jak se to dělá? Co se tím konkrétně myslí?

Před několika lety jsem se odebral do samoty a meditoval právě nad tímto slovem. Z těch meditací vzešla knížka Chci, abys byl. Tam jsem si uvědomil, že málokterá slova znamenají pro různé lidi tolik různých věcí jako láska a Bůh. Třeba si uvědomit, co těmito slovy myslíme. Chtěl jsem přiblížit ta velká slova evangelia o lásce k Bohu, o lásce k bližním, ba i o lásce k nepříteli, i těm, pro které slovo Bůh je zastřeno oblakem tajemství, otázek a pochybností. A proč má teolog se zabývat tématem lásky, o kterém bylo už tolik napsáno? Tolik krásné poezie a románů, tolik filozofických úvah… Ano, je to slovo, které je pro náboženský svět klíčové. Slovo transcendence je vlastně náplní slova láska, sebepřekročení. Smyslem lásky je sebetranscendence, sebepřekročení. Miluji opravdu toho, který je pro mě cennější, než jsem pro sebe já sám. Miluji to, čemu dávám přednost i před svým vlastním sobectvím, před svými vlastními egoistickými zájmy. Velikost lásky je tato sebetranscendence, a proto opakem lásky není nenávist, ale sebeláska, narcismus, egocentrismus. A láska je osvobození z toho největšího vězení, kterým je vězení našeho vlastního já. Ta krása lásky, ta opojná krása lásky. Ta závrať, která se zmocňuje člověka, který opravdu miluje, znamená, že se v lásce dotkl absolutna, že dokázal překročit sama sebe, své zájmy a že byl svobodný od sebe. Ta svoboda přináší naprosto jedinečnou zkušenost Boha.

Kdysi jsem napsal provokativní větu, že Boha možná nezajímá, jestli v něj věříme, ale velmi mu záleží na tom, jestli ho milujeme. Nezáleží mu na tom, zda v něho věříme v tom smyslu, že máme nějaký názor na boží existenci. Ty naše lidské názory jsou vždycky velmi daleko od té božské skutečnosti. To, na co se nás Bůh ptá, je, jestli ho milujeme. Ano, je přirozená námitka, že nejdříve v něho musíme věřit, a pak teprve ho můžeme milovat. Myslím si, že to není pravda. Myslím si, že teprve ten, kdo miluje, může vůbec porozumět tomu, co znamená slovo Bůh. „Kdo nemiluje, Boha nezná,“ říká Písmo. Teprve ve zkušenosti lásky, ano i lásky k druhým lidem, je-li nezištná, opravdová, je ona božská síla lásky, je ono absolutno. A ta krása lásky je ta závrať z toho, že jsme se dotkli absolutna. To je něco, co nám nemůže nahradit vůbec nic na tomto světě.

Platon říkal, že i tělesná láska, mezilidská láska a erotická láska je už jakýmsi prvním stupněm téhle té velké božské lásky. Ano, na všechny druhy naší lásky, jestliže jsou upřímné a osvobozené od naší sebelásky, padá něco z té záře, krásy a hloubky boží lásky. Vztahu mezi člověkem a Bohem. Teprve ve zkušenosti lásky můžeme pochopit, co znamená slovo Bůh. „Kdo nemiluje, Boha nezná,“ říká Písmo. Ano, je mnoho druhů lásky. Francouzský filozof Gabriel Marcel rozlišuje l‘amour oblatif a l‘amour possessif. Lásku, která je posesivní, tedy vlastnická, která chce druhého vlastnit, a lásku, která je obětavá, která se pro druhého vydává. Boha nemůžeme milovat tou posesivní láskou. Ano, jsou lidé, kteří by chtěli Boha vlastnit, kteří by ho chtěli používat jako bůžka pro štěstí nebo pro plnění vlastních přání. Ale to je magie, protiklad víry.

Křesťanství nám říká, že lásku k Bohu nelze oddělit od lásky k člověku. „Jestliže říkáš, že miluješ Boha, kterého jsi neviděl, a nemiluješ bratra, kterého vidíš, jsi lhář,“ říká Písmo. Ano, křesťanství nám ukazuje hluboké spojení mezi lidským a božským. Boha nemůžeme milovat jako předmět, protože Bůh není předmět. My můžeme milovat druhé v božím světle. Co to znamená milovat druhého v božím světle? To znamená, že ten druhý, ať jakkoli ho miluji, pro mě není modlou. Že v tom vztahu zakouším právě to sebepřekročení. To, že láska je něco, prochází ještě tím svým konkrétním předmětem a míří až k tomu zdroji lásky, kterým je Bůh. Skrze bližní je s námi Bůh v Kristu.

Kristus říká: „Kdo miluje mne nebo kdo miluje otce nebo matku, děti více než mne, není mne hoden.“ A co je to Kristovo já? To Kristovo já se neomezuje jenom na člověka – Ježíše v Nazaretu, který žil před 2 000 lety. Ježíš sám rozšířil své já. Řekl nám něco velmi podstatného. „Kdekoliv jste nasytili hladové, oblékli nahé, navštívili vězně, potěšili na cestě, to jsem byl já. A když jste odmítli tuto službu lásky, mne jste odmítli.“ Tohle jsou závažná slova pro naši dobu. Na našem kontinentu jsou desetitisíce lidí, kteří prchají před válkou, smrtí a zhoubou. Nesmíme si nechat my, kteří jsme v sobě nezapřeli lidství, svědomí a srdce, potupnou nálepku jakýchsi naivních sluníčkářů a vítačů. Ano, i my víme, že je třeba střízlivě rozlišovat mezi lidmi, kteří jsou skutečně obětí násilí, a mezi lidmi, kteří jsou obětí planých slibů těch, kteří kupčí s lidskou nadějí, že se někde budou mít lépe, budou žít důstojný život. Ale i tito lidé mají právo na naše porozumění.

Naše vláda před časem přijala usnesení, že nepřijmeme ani jednoho, žádného uprchlíka. Tohleto usnesení je popřením evangelia. Ten, kdo pro ně zdvihl ruku, ten, kdo je schvaluje, ten, kdo vůči němu neprotestuje, zapřel Krista. Polská biskupská konference řekla jasně, jestliže naše vláda bude mít toto stanovisko, jestliže 90 % Poláků bude schvalovat toto stanovisko, my jako církev musíme říci ne, protože my se budeme řídit evangeliem a ne tím, abychom byli hezcí v očích moci. Ano, jsem velmi zvědav, a modleme se za naše biskupy, aby dostali ducha statečnosti, když se budou rozhodovat před tím, jestli budou věrni evangeliu, papeži Františkovi, anebo jestli budou usilovat o přízeň mocných, kteří je budou odměňovat, anebo popularitu větší. Prosme, aby pamatovali na slovo evangelia: „Nepřidáš se k většině, koná-li nepravost.“ My nesmíme se bát být v menšině a stát proti předsudkům většiny. Ano, musíme se snažit rozumět obavám lidí. Obavy jsou, jak jsem řekl na začátku, namístě. Ale proto máme víru, abychom obavy nenechaly pustit ke kormidlu našeho života. Aby se obavy nestaly strachem, a strach plodí agresivitu a nenávist, a proto nesmí mít místo v srdci křesťana.

Před rokem tady jeden muž středního věku přicházel ke svatému přijímání. Až v poslední chvíli jsem si všiml, že má na klopě placku s přeškrtnutým minaretem „Islám tady nechceme“. Hlásí se tím k hnutí pana Konvičky, Okamury a těchto lidí. Kdybych si toho včas všiml, svaté přijímání bych mu nepodal, protože není možné, aby ti, kteří se hlásí k ideologii nenávisti, přistupovali ke stolu Páně. My jsme dlouho měli velkou potíž, až do slov papeže Františka, abychom našli místo u stolu Páně pro ty, kteří jsou ve velmi komplikovaných životních situacích. A papež říká: „Buďme milosrdní.“. Ale není možné, aby ke stolu Páně přicházeli ti, kteří budou veřejně se hlásit k nenávisti, ať už to bude Haken-Kreuz, nenávisti rasové, ať to bude rudá hvězda, nenávist sociální, ať to bude tato nenávist kulturní a náboženská. Ať to budou tito lidé, kteří proti slovu Kristovu na nenávist odpovídají nenávistí. Ano, je třeba říct ne jakémukoli fanatismu. A zejména fanatismu, který zneužívá náboženské symboly. Ale není možné rozšiřovat nenávist vůči bratřím a sestrám, s nimiž nás spojuje stejné abrahámovské dědictví, a kteří mnozí cítí stejný odpor vůči násilí a zneužívání náboženství ve jménu násilí. To nám stále připomíná papež František a je třeba, aby všichni hlasatelé evangelia toto měli na mysli a nebáli se učit věci nepopulární.

Víte, kdysi jsem byl před Vánocemi pozván do nějakého rozhlasového pořadu a říkali mi: „Je to před Vánocemi, řekněte něco slaďoučkého“. Tak jsem říkal: „Madam, to nemohu sloužit. My křesťané máme být solí země, a nikoli cukrátkem.“ My jsme byli povoláni, abychom byli solí země, a ne šlehačkou a pocukrováním. My tady nejsme od toho, abychom vyhovovali předsudkům většiny a tomu, co se líbí mocným. My musíme někdy říkat nepopulární věci, protože je to pravda. My musíme být odpovědni evangeliu a Kristu, a ne těm, kteří nás budou odměňovat za loajalitu. Ano, Kristus klade velmi náročné požadavky. Slyšeli jsme to v dnešním evangeliu. Ano, je třeba v tomto těžkém světě na sebe brát kříž a pomáhat těm, kteří pod křížem padají. Ano, musíme vidět Krista v těch, kteří jsou pronásledováni, zbavováni domovů, musíme pro ně mít otevřené srdce. Jistě, jakým způsobem to uděláme, to už je další kapitola. To mi nepřísluší, o tom tady mluvit. Ale je třeba otvírat naše svědomí a srdce. Je třeba nenechat se zaslepit ideologií nenávisti a předsudky, byť by 90 % lidí tyto předsudky vyznávalo. Ano, jsme v místě, kde děkujeme za naši kulturu. Děkujeme za naši křesťanskou kulturu. Ale křesťanskost naší země, jakékoli země, se neměří tím, kolik lidí přijde na pouť na Velehrad, neměří se tím, kolik lidí je v kostelích, ale měří se tím, kolik lidí bere vážně Kristovo slovo. Měl jsem hlad a dali jste mi najíst, byl jsem na cestě a ujali jste se mě. Ano, jsou lidé, kteří nechodí mezi nás do církevního shromáždění, a přesto rozumějí těmto slovům, která požadoval Kristus. A pán říká: „K těm se přiznám v poslední den.“ A těm, kteří budou mít plná ústa zbožných frází, ale nebudou solidární s lidmi v jejich utrpení, k těm Kristus řekne: „Pryč ode mě, protože jste mě zapřeli a já zapřu i vás.“ Ano, Kristus říká náročné věci. Naše víra není cukrátko. Naše víra je náročná cesta. Ale my jsme byli na tuto cestu pozváni, protože vede k životu. Je to cesta lásky, která není láskou ve smyslu nějakých vznešených pocitů. Je láskou ve smyslu překročení, vykročení z vězení našeho sobectví. Na této cestě zakusíme obrovské osvobození a obrovskou radost. Jděme za Kristem, byť by lákadla tohoto světa zněla sebeintenzivněji. Amen.

zdroj: http://christnet.eu/clanky/5924/zvoli_cirkev_vernost_evangeliu_ci_prizen_mocnych_a_potlesk_vetsiny.url

Křesťanské hodnoty

Sestry a bratři!
I když skoro vůbec ve svých promluvách nečerpám ze zdrojů jiných církví, tentokrát udělám výjimku.
V říjnu loňského roku totiž Československá církev evangelická vydala oficiální prohlášení, ve kterém uvádí svoje stanovisko kvůli zneužívání pojmu „Křesťanské hodnoty“.
A protože toto stanovisko mně nejen zaujalo, ale naprosto s ním souhlasím, dovolím si toto stanovisko dnes, na popeleční středu vám veřejně sdělit.

„Jsme hluboce znepokojeni způsobem, jakým v posledních měsících někteří veřejní činitelé volají po návratu ke „křesťanským hodnotám nebo kořenům“, jak volají po „semknutí se kolem své křesťanské identity“ nebo „návratu ke svým křesťanským kořenům“. Přijetí zákona o Velkém pátku jako státním svátku se zdůvodňovalo podporou křesťanské identity oproti náporu identit jiných.
K návratu ke křesťanským kořenům jako k obraně proti islámskému fundamentalismu vyzval i prezident Miloš Zeman na loňských svatováclavských slavnostech.

Proč se nám to nelíbí? Záleží nám na tom, aby označení „křesťanský“ nebylo vyprazdňováno. Pokládáme za nepřijatelné, používá-li se „křesťanská“ rétorika pro šíření předsudků a nenávisti vůči cizincům, pro odmítání pomoci uprchlíkům, přivolávání střetu civilizací či vyvolávání duchů nacionalismu. Obáváme se toho, aby se povrchní „křesťanská“ rétorika nestala ospravedlněním naší nechuti dělit se s druhými nebo něco obětovat.

Evangelium přijímáme jako dobrou zprávu pro slabé a trpící, která je v příkrém rozporu s každým hloubením příkopů mezi lidmi, vytvářením přehrad a nepřátelství. Jako křesťané se ke zvěsti Ježíše Krista hlásíme jako k programu naší životní cesty, byť jej ani zdaleka nedokážeme naplňovat. Rádi bychom povzbuzovali k naději, že lze hledat cestu k lidem kolem nás a překonávat zničující konflikty.“

„Synodní rada Českobratrské církve evangelické
V Praze 18. října 2016“