K zamyšlení

Nalezení Pána Ježíše v chrámě

Autor: P. Andrzej Gładysz, SAC
Zdroj: Farnosti Radešínská Svratka a Olešná
www.pallotini-pastorace.cz

„Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma.
Také když mu bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem“ (Lk 2, 41-42)
– píše evangelista Lukáš.
Víme, že když sv. Lukáš psal evangelium, hledal opravdové svědky událostí, které se staly.
A tak se setkal i s Tebou, Mario.
Vyprávěla jsi mu o dětství svého Syna a našeho Spasitele, a také o tom všem,
co se v Jeho životě stalo, protože Ty jsi to všechno prožívala spolu s Ním.
Také náš dnešní úryvek jistě pochází z Tvých úst.
I když zdá se být na první pohled úplně obyčejný, je velmi důležitý pro naši Spásu.
Vyprávěla jsi jej Lukášovi, a on jej předal zase nám.
S radostí, se zpěvem a se slovy žalmů na rtech jste šli s celou rodinou do Jeruzaléma,
abyste se setkali s Bohem v chrámě a abyste Mu vzdali chválu.
Přiznejme si, že my to máme dnes snadnější – jestliže se chceme setkat s Bohem,
nemusíme putovat dlouhé kilometry, ale můžeme přijít do nejbližšího kostela,
pokleknout před Svatostánkem a tam Boha adorovat.
A přesto někteří z nás rádi putují na různá poutní místa, zejména Mariánská:
jako je např. sv. Hostýn, Vranov, sv. Kopeček, Velehrad, Křtiny,
Čenstochová, Medžugorje, Lurdy, Fatyma, …
Během cesty zakoušíme únavu, úpal, nebo prudké lijáky,
jsme zpoceni a máme puchýře na nohou, …
Ale jakou radost pak prožíváme, když dorazíme do cíle.
Mario, Ty přece znáš ty těžkosti a také tu radost.
Sama jsi je zakoušela, když jste putovali spolu se svými blízkými,
přáteli a sousedy do Jeruzaléma, abyste tím vyplnili nejen právo,
ale především touhu Vašich srdcí.
Spolu se sv. Josefem jste už předtím byli v tomto Jeruzalémském chrámě.
Bylo to před dvanácti lety, když jste obětovali Vašeho malého Syna Bohu Otci.
Tehdy byl Vámi slavnostně uveden do chrámu.
Nesla jsi Ho ve svém náručí a On přišel do svého vlastnictví.
Proběhlo to tak skromně a nenápadně, že kromě Simeona a Anny, si toho nikdo nevšiml.
Nyní Ježíš obnovuje svůj příchod, ale už jako dorůstající chlapec s vědomím,
že ten krásný a mohutný chrám je „domem Jeho Otce“, a že je také Jeho domem.
Ty i sv. Josef, jste to věděli také, a přesto Vás tato pravda později tolik překvapila…
A když skončily slavnosti, vydali jste se spolu s ostatními poutníky z Nazareta zpět domů. Většinou to bylo tak, že se poutníci rozdělili do dvou skupin: na muže a ženy.
Děti mohly jít buďto s jednou nebo s druhou skupinou.
Proto není divu, že v tom počátečním zmatku, si rodiče ani nevšimli,
že Ježíš mezi nimi není.
Myslela jsi, že je Ježíš s Josefem a Josef zase, že je s Tebou.

Až po úmorném a horkém dni jste se zděšením zjistili, že Ježíš mezi vámi není.
Nechtělo se věřit této skutečnosti, nastalo strastiplné vyptávání se u všech poutníků
a postupně narůstala ta strašná představa: Ježíš se někde ztratil.
Nejspíš zůstal v Jeruzalémě. Co s Ním asi je?
Asi někde bloudí, je sám a hladový v ulicích Jeruzaléma… Je tam přece tolik nebezpečí.
A co když je Mu líto, že jste Ho ztratili?
„Bůh nám důvěřoval, svěřil nám svůj největší poklad, Svého Syna“ – myslela jsi
– „a my jsme Ho zklamali, ztratili jsme Ho.“
Jak muselo trpět, Mario, Tvé Neposkvrněné Srdce,
jak muselo být drásáno těmi pochybnostmi a obavami.
I když jsi zcela důvěřovala Bohu, že nedopustí žádné neštěstí,
přesto jsi to všechno prožívala s bušícím srdcem a očima zalitými slzami…
Také dnes se Tvé oči naplňují slzami a Tvé srdce bolestí, když vidíš, jak ztrácíme Tvého Syna… Když jste byli v Jeruzalémě, to ne Vy jste ztratili Ježíše, ale On se na chvíli vzdálil od Vás.
A v našem životě to je spíš naopak – Ježíš se nevzdaluje od nás,
ale skrze naše hříchy se od Něj vzdalujeme my sami.
A některým křesťanům je to jakoby jedno, nezajímá je to,
a Ty to všechno vidíš a prožíváš s bolestí.
Jakoby je hřích a nepřítomnost Ježíše v srdci vůbec nezajímala.
Zpovídají se, Ježíš se k nim znovu vrací…a oni z toho nemají radost.
Často se zpovídají jen tak narychlo, bez nějaké hlubší přípravy,
jen tak, aby se neřeklo, aby měli splněnou „křesťanskou povinnost“,
a za nějaký čas si už na to ani nevzpomenou…
Z jejich tváře nezáří radost, že se k nim Ježíš vrátil, že přešli ze smrti do života.
V důsledku své chabé víry a chladného srdce
jakoby neviděli ten rozdíl mezi životem s Ním a bez Něj.
Mario, jak moc trpí Tvé Neposkvrněné Srdce plné vroucí lásky ke svému Synu,
když vidí tu náboženskou vlažnost tolika křesťanů a Tvých dětí.
Úplně jiná reakce byla u Tebe a sv. Josefa,
když jste Ho po dlouhém hledání nakonec nalezli v chrámě.
Naplnila Vás radost a pocítili jste velkou úlevu.
Kéž je to i pro nás rada, kde máme hledat Ježíše, když Ho ztratíme.
Hledejme Ho v chrámě, v kostele,
v dobře připravené svátosti smíření zakončené opravdovým předsevzetím.
A potom se v našich srdcích rozhoří radost.
Hledejme Ho s bolestí v srdci, tak jak Ho hledali Jeho pozemští rodiče,
a najdeme Ho s radostí.
Mario, sv. Lukášovi jsi tehdy řekla, že Vás překvapilo to,
jak Ježíš byl mezi učiteli, jak jim naslouchal a dával jim otázky.
A On je svými dotazy učil.
On, dvanáctiletý chlapec, učil mudrce, protože i zadáváním otázek se lze vzdělávat.
A ti, kteří Ho slyšeli, žasli nad Jeho moudrostí.
Bylo to poprvé, co Ježíš začal tímto způsobem vést dialog.
Když jsi to, Mario, viděla, hodně Tě to překvapilo. Jak je to možné?
Přece jsi věděla, že Tvůj Syn je Bohem, že je plností Moudrosti.
Ale do té doby, jsi s Ním prožívala každý den, jako s obyčejným dítětem.
Ježíš přece nebyl nějak zvláštní v porovnání s jinými dětmi.
Učila jsi Ho chodit, mluvit, smát se.

Josef ho učil zase řemeslu.
Když jste byli v Nazaretě, tak se nestalo nic zvláštního,
žádné zázraky, o kterých mluví různé legendy.
Byl obyčejným dítětem. A tu náhle slyšíš z Jeho úst:
„Což jste nevěděli, že musím být v tom, co je mého Otce?“ (Lk 2, 49).
A tady On, Váš malý chlapec,
se Vám tu najednou představuje ve vznešenosti Syna Věčného Otce.
Staví Vás, pozemské rodiče, do pravdy,
že za přirozenými vazbami krve a synovskými povinnostmi,
jsou tu věci a povinnosti, které vyplývají z Jeho Spasitelské mise,
kterou Mu svěřil Jeho Nebeský Otec.
Z Ježíšových slov vyplývá také rada pro všechny rodiče,
kteří nechtějí přijmout úmysly Boží Prozřetelnosti vůči jejich dětem.
Dítě není vlastností rodičů, ale je vlastností Boha, který může před něj postavit zvláštní zadání. Často, když se rodiče dozví, že jejich syn nebo dcera
chce jít cestou kněžství nebo zasvěceného života,
dělají všechno pro to, aby se nenaplnil tento Boží záměr,
i když je to věc naplňující srdce a touhy dítěte.
Když tak činí, staví se nejen proti Boží vůli, ale také, a to neúmyslně,
ničí štěstí svého dítěte, protože opravdové štěstí se dosáhne jen tehdy,
když se naplňuje Boží vůle.
Nejde jen o štěstí věčné, ale také o štěstí už tady na zemi.
Mario, nauč každého z nás vždy a všude „být v tom, co je mého Otce“ (Lk 2, 49).
Mario, během těch tří dnů, co jsi hledala Ježíše, jsi toho hodně protrpěla.
Se strachem a s bolestí v srdci jsi hledala Ježíše, který se jen na chvíli vzdálil od Tebe.
Ale po tom smutku nastala velká radost: setkání s Ním.
Řekni nám, jak a kde máme hledat cestu k Tvému Synu?
Jestliže se od něj vzdálíme skrze hřích, kéž je to hledání s bolestí v srdci.
A jestliže se On vzdálí od nás, aby vyzkoušel naši víru,
hledejme Jej s vroucí touhou se s Ním nejen setkat, ale také sjednotit.
Kéž tato pobožnost prvních sobot v měsíci, které jsme se rozhodli prožívat,
vynahradí všechna rouhání, urážky a lhostejnosti,
které se bolestně dotýkají tvého Neposkvrněného Srdce
a kéž jsou naplněním také Ježíšovy touhy;
protože Jeho vůlí je, aby Tě postupně všichni lidé poznávali a milovali,
a abychom my, Tvé děti, které se utíkáme pod Tvou mateřskou ochranu,
čím dál více uctívali Tvé Neposkvrněné Srdce.

Nesení kříže

Autor:
ThDr. Sławomir Radulski SAC

Zdroj: Farnosti Radešínská Svratka a Olešná
www.pallotini-pastorace.cz

Tato cesta je jiná než všechny ostatní.
Na světě je tolik cest, ale žádná z nich nebyla taková jako tato. Lidé chodí rozmanitými cestami. Někteří vypadají, že dobře vědí, kam směřují.
Jiní se pohybují, jako by nevěděli, kam jejich cesta vede. Existují různé cesty.
Ale pouze tou jednou jedinou kráčel Boží Syn považovaný lidmi za odsouzence.
Jak bolestný byl pro Ježíše vřískot a výkřiky:
Ukřižuj ho! Ukřižuj ho! Nemáme krále, jen císaře!
Kdyby nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali! Propusť nám Barabáše!
(Srov. J 19,15 a Luk 23,18)

A on stál. Bezbranný, zmučený a ponížený. Ten, jenž se pro nás a naši spásu stal člověkem. (Srov. Apoštolské vyznání víry)
Ten, jenž konal znamení a zázraky:
uzdravoval, posiloval, vracel zrak a sluch, a dokonce křísil mrtvé.
Ten, jehož poslouchalo jezero i vichřice.
Vždy měl slova útěchy, pozvedal, napomínal a ujímal se chudých, malých a těch,
kterými druzí pohrdali. Bůh, láska v lidském těle.
A hle, nyní tato Láska v lidském, zbitém, poníženém, raněném a poplivaném těle
stanula před lidským tribunálem, plným žárlivosti. Bůh se podrobil lidskému soudu.
Dovolil, aby ho zatkli, ponížili a odsoudili.
To dokáže jen nekonečná Láska, která ví, jaká je cena vykoupení nás,
hříšných smrtelníků, od věčné záhuby. Žádný hlas nebyl proti?
Nikdo, kdo by se zastal Spravedlivého?
Nikdo, kdo by odvážně vykřikl, že celý tento proces – údajně ve jménu zákona – je velká fraška? Neobjevil se žádný odvážný muž, jehož hlas by byl při soudu významný?
Byla zapotřebí až odvaha žen, slabých a těch, které neměly hlasovací právo?
Jen ony budou Krista provázet na křížové cestě kromě přinuceného Šimona,
který se právě vracel z pole?
Mezi těmito statečnými ženami nepochybně byla ta, jejíž Syn, Ježíš z Nazaretu,
byl odsouzen karikaturním soudem.

Režisér Mel Gibson nám ve svém filmu Umučení Krista ukázal mnoho vzrušujících scén.
Jedna z nich ukazuje právě křížovou cestu. Ježíš nese kříž úzkými uličkami Jeruzaléma. Obklopují ho rozzuření lidé, vrhají po Něm kameny, plivají na Něj, útočí na Něj…
Vojáci Ho jakoby brání, ale je jasné, že se kvůli odsouzenci příliš nevzrušují.
Ježíš nesoucí kříž, obrán o vše, i o lidská práva, je mimo společnost.
Ti slušní, dokonce zbožní, Jím umí jen pohrdat. Ale je zde Matka.
Maria se pokouší k Němu dostat, ale nemůže se prodrat davem.
Běží z jedné strany, pak z druhé, nakonec Mu vybíhá vstříc a než ji odstrčí stráže,
může na Něj pohlédnout. Vidí, že je zbitý, má tak oteklé oko, že vidí jen jedním.
Je to namáhavé, aby něco uviděl z levé strany, musí otočit hlavu
a podívat se tam zdravým pravým okem.

Scéna filmu šokuje svou brutalitou; jak nelidsky to muselo vypadat ve skutečnosti… Nepopsatelné utrpení.
Ve chvíli, kdy Maria spatří svého Syna, voják Ježíše ještě silněji udeří, až vytryskne krev.
Tehdy si Maria vzpomene na svého synka v nazaretském domku,
malého Ježíška, jenž k ní utíká a padá a ona mu běží na pomoc…
Dospělý Ježíš zvolna padá tváří do prachu ulice a ona Mu nemůže pomoci.
Scéna setkání Matky a Syna. Bijí její dítě a ona Ho nemůže ochránit.
Maria, Matko, mnohokrát jsi Mu v dětství pofoukala pohmožděniny,
bděla jsi, když měl horečku, líbala jsi Mu prstíky, hladila po hlavě.
A nyní tělo tvého Syna, trýzněné bolestí a pokryté krví, leží na jeruzalémské dlažbě…
Maria, Boží Matka, spolu s Ježíšem není pouze jedno zastavení na křížové cestě,
ani dvě zastavení v případě snímání z kříže. Maria Ježíše provází ustavičně.

Tam, kde On zakouší nepředstavitelné tělesné utrpení, ona Ho provází mateřskou láskou. Neexistuje žádná křížová cesta, kdy někdo nese svůj kříž ve spojení s Kristem,
aby ho neprovázela také nejsvětější Matka.
Všichni trpící, nemocní, pronásledovaní, osamělí, nespravedlivě souzení,
utlačovaní, odmítaní a nechtění mohou počítat se zvláštní péčí nebeské Matky.
Maria by mohla volat tehdy na jeruzalémské cestě slovy biblické knihy Pláče:
Všichni, kteří jdete kolem, popatřte a hleďte, je-li jaká bolest jako bolest moje,
ta, která mi byla způsobena, jíž mě zarmoutil Hospodin.
(Srov. Pláč 1,12)

Určitě takto volá, když stojí vedle každého z nás, dotýká-li se nás utrpení,
neseme-li i my jako náš Pán Ježíš Kristus svůj každodenní kříž.
V tomto tajemství je ale ještě něco víc,
co nám Nejsvětější Panna zvláště zjevuje prostřednictvím pasáčků Lucie, Hyacinty a Františka. Maria se zjevila ve Fatimě a kráčí dál křížovou cestou světa.

Je třeba říci toto:
Panna Maria zjevující se v tuto mimořádnou chvíli světových dějin,
nadále provází Ježíše, jenž – můžeme-li to tak říci – stále nese kříž.
Je to týž Kristus, jehož tehdy odmítl a odsoudil k smrti nejprve židovský lid
a potom římský prokurátor, když vydal krutý rozsudek bičování a krutého ponížení.
A potom odsoudil k smrti nevinného, přestože – jak sám přiznal – na Něm nenalezl žádnou vinu. (Srov. J18,38)
A ti, kteří i dnes na různých tribunálech a soudech odsuzují Ježíše a vynášejí nelidské rozsudky zabíjením nenarozených nebo eutanazií nevyléčitelně nemocných,
což neodsuzují Krista a neposílají Ho na hanebnou smrt na kříži?
A co schvalování zákonů porušujících nejen Evangelium a morální nauku Církve,
ale i zdravý rozum?

A odmítáme-li my, věřící, Evangelium, není to odsuzování Ježíše?
A opomíjení potřebných, lhostejnost k těm,
kteří potřebují obyčejné gesto podpory nebo přítomnosti?
Kolik je takové lhostejnosti nejen vůči cizím, neznámým,
ale i v našich rodinách a mezi nejbližšími?
Slepá honba, kdo vlastně ví za čím, hádky a nenávist… Jak je to na věčnosti?
Nejsme trochu jako ti, kteří podobně jako kněz či levita
z Ježíšova podobenství o milosrdném Samaritánovi
minuli zbitého a trpícího člověka ležícího u cesty jen proto,
že se možná báli, aby nebyli nečistí, jinak řečeno, měli svůj život, svoje záležitosti a priority? Nebo jen proto, že zvítězil přísný zákon a vlastní zájem, a ne druhý člověk?

Kdo z nás zde nemusí dobře prozkoumat – zpytovat – své svědomí?
Ostatně není každý hřích opětovným odsouzením Ježíše k utrpení?
Neodsuzujeme tak znova a znova Toho, jenž nás tak miloval,
že sestoupil z nebe, přijal za nás hanebný rozsudek a prošel křížovou cestou?
Maria, milovaná Matko, provázející Ježíše cestou na Kalvárii,
prosím Tě, střež mě svou modlitbou a přímluvou.

Dej, ať svými skutky neposílám Ježíše na křížovou cestu ani v sobě, ani v druhém člověku. Byla´s poslána do Fatimy, abys nám připomněla, k čemu vede hřích
a odmítnutí pravdy Evangelia, odmítnutí Krista.
Ukaž nám, jak žít v této naší všednosti, v našem přítomném světě,
kde Tvůj milovaný Syn a náš Pán, je tolik odmítán a pohrdán.
Prosíme, pomoz nám a pomoz mi zachovat věrnost pravdě Evangelia.
Uchraň mě hříchu, abych nekřičel jako jeruzalémský dav: Ukřižuj ho!
(Srov. Mk 15, 13; Luk 23, 21)

Fatimská Paní, chci spojovat všechna svá utrpení, nemoci a dobrovolné oběti,
jak to dělali Lucie, Hyacinta a František, s utrpením Tvým a Tvého milovaného Syna.
Chci je přinášet skrze Tvé Neposkvrněné Srdce pro záchranu ubohých hříšníků
a uchránit je i každého z nás od pekelného ohně, od věčnosti bez Boha.
Matko, nikdy nás neopouštěj!
Provázej nás na naší pozemské cestě,
která se často – byť maličko – zdá být podobná oné jediné cestě po jeruzalémské dlažbě,
na níž klopýtal náš Pán.

Ať se všechno děje ve spojení našeho „ano“ s Tvým „fiat“.
A také s oním věčným ano, které jediný Boží Syn řekl svému Otci,
když beze zbytku přijal Jeho nejsvětější vůli.
A pokud se i nám stane, že klesneme, tím víc při nás stůj,
abychom jako Kristus Pán dokázali povstat a jít dál.
Dej nám něhu Veroniky a sílu Šimona z Kyrény,
abychom Kristu, Spasiteli světa, pomohli, jak jen dokážeme.
Ale především uzavři nás všechny ve svém přečistém,
nejvěrnějším a Neposkvrněném Srdci – Tvým Synem milovaném.
Ať takto zachráněni můžeme být Tvými spolupracovníky na tom díle,
k němuž nás neustále zveš ve své fatimské výzvě.

Sestry a bratři!

Dnešní kázání výjimečně nebude inspirováno dnešními liturgickými čteními ale výzvou našeho otce arcibiskupa Jana, která byla vytištěna v posledních aktech kurie, a kterou obdržely všechny farnosti naši arcidiecéze. Pro vysvětlení Acta Curiae jsou úředním věstníkem každé diecéze, určeným zejména pro kněze. Vycházejí v něm texty pastýřských listů, různé pokyny týkající se liturgie či duchovní hudby, ale také praktické informace ohledně památkové péče, hmotného zabezpečení duchovních a podobně. Acta Curiae slouží také jako promulgační list pro zveřejnění důležitých rozhodnutí a osobních zpráv, na příklad týkajících se svěcení, ustanovení do duchovenského úřadu, výročí narození nebo svěcení nebo úmrtí. V dnešním kázání budu tedy z větší části citovat právě z tohoto posledního úředního věstníku.

Milovaní v Kristu!
Sté výročí zjevení Panny Marie ve Fatimě si někteří připomenou poutí do Fatimy, jiní při putování Fatimské sochy diecézí. Obojí vyvrcholí zasvěcením Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Už řada papežů zasvětila svět i různé národy včetně Ruska Panně Marii, jak si to přála. I my jsme jí zasvětili náš národ na Velehradě při cyrilometodějské pouti v roce 1993, kdy vznikla současná Česká republika. Při 25. výročí bychom rádi po řádné přípravě zasvěcení národa, obnovili. Čas příštích devíti měsíců nabízí pozvání k osobní přípravě slavením novény prvních sobot v měsíci. Zvažte, jestli právě Vy nebo Vaši farníci nepotřebujete dary, které Spasitel slíbil těm, kteří slaví devět prvních sobot v měsíci. Pán Ježíš totiž slíbil ctihodné služebnici Boží sestře Konsolátě Betrone spoustu milosti, právě těm, kteří zvláštním způsobem budou slavit novénu prvních sobot v měsíci.

Sestra Konsoláta Betrone se narodila se v roce 1903 v Saluzzo v Itálii. Mystické zážitky začala mít již v dětství. Ten první měla po sv. přijímání 8. prosince 1916. Ve svém dospívání těžce bojovala o své povolání a prožila pak i období zkoušek. Teprve ve 26 letech vstoupila do kláštera sester kapucínského řádu v Turíně. Marie Consoláta se zasvětila úkonu lásky spočívajícím ve vnitřní modlitbě srdce, stylizované ve slovech: „Ježíši, Maria, miluji vás, zachraňte duše!“ Marie Consoláta ve věku 43 let zemřela s pověstí svatosti.

A teď moji drazí, poslechněte si, co všechno Pán Ježíš slíbil těm, kteří budou zvláštním způsobem slavit novénu prvních sobot v měsíci:

– „Všechno, co od mého Srdce vyprošují skrze Srdce mé Matky, jim udělím ještě během novény, když o to prosí s důvěrou.
– Ve všech životních okolnostech pocítí podporu a požehnání mé Matky.
– Mír, porozumění a láska zavládne v duších a rodinách.
– V rodinách nebude svárů, zklamání a nespravedlnosti.
– Manželé se nebudou rozvádět a rozvedení se zase vrátí k sobě.
– Rodiny si budou rozumět a až do konce vytrvají v pravé víře.
– Matky v požehnaném stavu zakusí zvláštní ochranu mé Matky a dosáhnou všeho, co pro sebe a své dítě vyprošují.
– Chudým se dostane příbytku a chleba.
– Duše získají zálibu v modlitbě a utrpení a naučí se milovat Boha, bližního i nepřítele.
– Hříšníci se obrátí bez zvláštních překážek, i když je pro ně novéna konána jinou osobou.
– Hříšníci neupadnou znovu do svých dřívějších hříchů a dosáhnou nejen odpuštění hříchů, ale dokonalou lítostí a láskou získají znovu křestní nevinnost.
– Kdo tuto novénu vykoná v křestní nevinnosti, ani potom nebude mé Srdce urážet žádným těžkým hříchem až do smrti.
– Duše, která se upřímně obrátí k Bohu, ujde nejenom věčné záhubě, ale i očistci.
– Vlažné duše zanechají své vlažnosti, vytrvají v horlivosti a v krátké době dosáhnou nejvyšší dokonalosti a svatosti.
– Když rodiče nebo některý člen rodiny vykoná tuto novénu, nebude žádné dítě ani ni¬kdo jiný z rodiny zavržen.
– Z mládeže obdrží mnozí povolání k duchovnímu stavu.
– Nevěřící obdrží milost víry a bloudící se zase vrátí k pravé církvi.
– Duchovní a řeholníci zůstanou věrni svému povolání. Ti, kteří se zpronevěřili svému povolání, obdrží milost pokání a návratu.
– Rodiče a představení obdrží pomoc nejen v duchovních, ale i v hmotných starostech.
– Duše se lehce vyprostí z pokušení těla, světa a ďábla.
– Pyšní se v krátké době stanou pokornými, nenávistní se naplní láskou.
– Horlivé duše zakusí lahodu modlitby a oběti, neklid, strach nebo zoufalství je nebude trápit.
– Umírající budou z tohoto světa odcházet bez smrtelného zápasu a bez útoků ďábla. Náhlá a nenadálá smrt je nepřekvapí.
– Umírající dostanou tak velkou touhu po věčném životě, že se odevzdají do mé vůle a klidně zesnou v náručí mé Matky.
– Při soudu zakusí zvláštní ochranu mé Matky.
– Duše obdrží milost, aby nad mým utrpením a bolestmi mé Matky pocítily vnitřní soucit a lásku.
– Ti, kteří touží po dokonalosti, obdrží jako vyznamenání hlavní ctnosti mé Matky: pokoru, čistotu, lásku.
– Bude je provázet uklidnění, vnitřní a vnější radost ve zdraví a v nemoci.
– Duchovní osoby obdrží milost, aby neustále prožívaly přítomnost mé Matky, jakož i moji přítomnost bez zvláštních obtíží.
– Duše, které pokročily ve sjednocení se mnou, obdrží milost, že pocítí, že nežijí ony, ale já v nich –

to znamená: miluji jejich srdcem, modlím se jejich duší, mluvím jejich jazykem, sloužím celou jejich bytostí; ony poznají, že vše dobré, krásné, svaté, pokorné, mírné, poslušné, štěstí a divotvornost v jejich nitru jsem já sám. Já Všemohoucí, Nekonečný, Samovládce,
jediný Bůh, jediná Láska.

– Duše, které vykonají tuto novénu, budou po celou věčnost zářit jako lilie kolem Neposkvrněného Srdce mé Matky.
– Já, Boží Beránek, s Otcem i Duchem Svatým se budu věčně radovat z těchto duší, které září na Neposkvrněném Srdci mé Matky jako lilie a skrze mé Nejsvětější Srdce dojdou věčné slávy.
– Duchovní osoby budou v úkonech víry a ctnostném životě snadno postupovat.

Jestli duše chtějí, aby se má zaslíbení naplnila, ať milují a uctívají Neposkvrněné Srdce mé Matky. To budou dokazovat tím, že budou po devět po sobě jdoucích prvních sobot měsíce po kající přípravě přijímat mé Tělo s úmyslem, aby usmiřovali mé Božské Srdce spojené s Neposkvrněným Srdcem mé Matky.”

Co k tomu dodat? – píše otec arcibiskup.
Žádá se sv. zpověď, sv. přijímání, modlitba růžence a čtvrthodinka smírného rozjímání o tajemstvích sv. růžence. Svatou zpověď se smírným úmyslem stačí vykonat v týdnu před první sobotou. Rozjímání může nahradit čtvrthodinka duchovní četby o jednom nebo o více tajemstvích. Jde o první soboty v měsíci, a ne vždy o soboty po prvním pátku. Děkuji všem, kteří přijmou pozvání
k tomuto kroku duchovní obnovy, a všem ze srdce žehnám arcibiskup Jan

Milovaní!
Odpovědí na vyzvu našeho otce arcibiskupa bude tedy zavedení novény prvních sobot v měsíci v našich farnostech, přesněji řečeno v kostele sv. Kateřiny v Boršicích, počínaje v měsíci říjnu.
Nejedná se o nic velice náročného. Každý kdo se chce zúčastnit této novény, ať v týdnu před 1. sobotou přistoupí ke svaté zpovědí. Na 1. sobotu se pomodlí celý růženec, zúčastní se mše svaté a přistoupí ke svatému přijímání. Pak aspoň čtvrt hodiny si udělá duchovní četbu o jednom nebo více tajemstvích svatého růžence a pomodlí se zásvětnou modlitbu k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, kterou budete mít v našich kostelích v nejbližší době anebo si ji můžete vyhledat na našich internetových stránkách.

Věřím, že každý kdo se do této novény zapojí, brzy pocítí naplnění slibů, které nám dál Pán Ježíš.

Apoštolská penitenciárie v pátek 20. března vydala dekret, kterým umožňuje získání plnomocných odpustků lidem nakažených koronavirem, těm kteří je ošetřují a stejně tak všem věřícím, kteří se za ně modlí. Zároveň dnes byla vydána také nóta, která připomíná, že v extrémních situacích je možné udělit hromadné rozhřešení.

Zmíněný dekret, podepsaný hlavním penitenciářem kardinálem Maurem Piacenzou a regentem Mons. Krzysztofem Nykielem, uděluje zvláštní plnomocné odpustky.

Ti nejvíc ohrožení mohou získat plnomocné odpustky už po modlitbě Vyznání víry, Otče náš a Zdrávasu ve spojení s touhou po splnění obvyklých podmínek získání odpustků hned, jak to jen bude možné. Toto se týká osob nemocných virem Covid-19, tj. koronavirem a dále pak osob, kterým lékař nařídil karanténu, zdravotnických pracovníků a rodinných příslušníků, kteří riskují svoje životy péčí o nemocné.

Ostatní si pro získání odpustků mohou vybrat z možností:

– návštěva Nejsvětější svátosti

– eucharistická adorace

– četba Písma svatého po dobu alespoň půlhodiny

– modlitba růžence, křížové cesty nebo Korunky k Božímu milosrdenství prosíc Boha o ukončení epidemie, úlevu pro nemocné a spásu zemřelých

Plnomocné odpustky může získat také věřící, který se v bezprostřední blízkosti smrti ocitne bez možnosti přijmout svátost pomazání nemocných a viatikum. V tomto případě se doporučuje uctít ukřižovaného Ježíše nebo kříž.

Nóta Apoštolské penitenciárie se věnuje možnosti udělení kolektivního rozhřešení v případě závažné nouze. Kněz má podle možností předem uvědomit příslušného diecézního biskupa, kterému přísluší určit teritorium a případy ve vlastní církevní oblasti. Nóta také připomíná možnost dokonalé lítosti, jak to uvádí Katechismus (č. 1452), v případě, že umírajícímu není nasnadě kněz.

Zdroj: Cirkev.cz a Vatican News.