Pastýřské listy

V závěrečných dnech svého působení v čele olomoucké arcidiecéze zasílá její administrátor arcibiskup Jan Graubner věřícím svůj poslední pastýřský list.

Drazí přátelé,

když jsem před 30 lety přijímal úřad olomouckého arcibiskupa, řekl jsem tehdy v nástupní homilii:

Slavíme mši svatou za církev, za místní církev této diecéze, která dostala nového biskupa. My nejen prosíme za církev, my ji prožíváme. Shromážděni v této starobylé katedrále zakoušíme radost společenství bratří a sester spojených v Ježíšově jménu. V srdci mi znějí slova svatého Petra: „Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví“; nebo Pavla: „Jste Boží chrám a bydlí ve vás Boží duch“; nebo svatého Jana ve Zjevení: „Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovou… a ukázal mi svaté město… jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností.“ Zažívat radost z církve znamená zažívat radost z Boha přítomného v církvi, v našem společenství, v nás samých.

Církev jako viditelný chrám Boží, naplněný Duchem Svatým, tajemné Kristovo tělo, složené z nás jako údů a proniknuté Svatým Duchem, je působivé znamení pro svět. Je jako svátost, která pomáhá lidem hlouběji se spojit s Bohem i mezi sebou navzájem, jak říká Druhý vatikánský koncil. Posvátná liturgie hovoří o „vznešené církvi, městě postaveném na návrší, vidí ji všichni a ona osvěcuje všechny, v ní září Beránek jako nehasnoucí světlo a ozývá se vděčný zpěv blažených…“

Mohli jsme si připadat jako zamilovaní, kteří se zasnili, a pak pociťuji lítost, že realita není tak zářivá. Jistě, církev má plno chyb, a dokonce se v ní řeší i skandály. Ale jak by neměla chyby, když jsem v ní já a vy, lidé chybující a hříšní. Ano, je to pravda, říkáme jako realisté, ale přesto se nesmíme bát zahledět do krásy církve, abychom dostali chuť a odvahu do budování právě takové podoby církve, jakou ukazuje sám Pán.

Tehdy jsem mluvil o své vizi biskupské služby. Chtěl jsem spolu se svými spolupracovníky a se všemi, kdo byli ochotní se zapojit, být stále zahleděný do krásy Božího města, dívat se na Boží plány tohoto města a realisticky hodnotit současný stav stavby církve na kousku staveniště, kterým je naše diecéze. Její základy u nás jako zkušený stavitel kdysi kladl svatý Metoděj a po něm mnozí další. V posvátné úctě k dílu našich předků, které nás zavazuje, jsme chtěli budovat svůj díl stavby.

Děkoval jsem všem kněžím, řeholníkům i laikům, kteří žili a žijí své křesťanství opravdově, takže Boží milost může skrze ně působit. S velkou úctou jsem se díval na všechny, kteří jednali podle svého svědomí a zachovali věrnost církvi i v těžkých zkouškách, na všechny, kteří nepodlehli kompromisům a dokázali dávat Boha a jeho přikázání na první místo, na všechny, kteří měli odvahu i v těžkých okolnostech budovat církev náročným apoštolátem, ale i na ty, kteří přes své pády a bloudění poctivě hledali pravdu a dokázali dělat pokání. Poukázal jsem na místa zvlažnělá a odcizená Bohu, na lidi, k nimž evangelium ještě neproniklo, protože se nenašli ti, kdo by je hlásali srozumitelnou řečí.

Dnes mohu děkovat Bohu za církevní školy, charity, obnovená společenství různých skupin a spiritualit i nové kostely. Boží milost působí stále. Působí taky skrze vás a já dnes, kdy děkuji Bohu za milost tak dlouhého působení v této diecézi, děkuji taky vám. Jestli se něco podařilo, bylo to díky Boží milosti a úsilí mnohých, díky široké spolupráci. Duchovní chrám, ve kterém jsme jako živé kameny každý na svém místě, se může stavět jen společně.

Kde se v této stavbě nachází kdokoliv z nás, to připravil Boží plán, ale na nás záleží, jestli jsme kameny pevné, spolehlivé, dobře napojené na své sousedy, opracované podle Božích představ a oživené Duchem Svatým. Čím ochotněji přijímáme Boží slovo a čím rozhodněji mu říkáme své ANO, aby se mohlo vtělit do našich skutků, tím více odpovídáme Boží představě o našem životě, otevíráme se působení Ducha Svatého, stáváme se realizovanými křesťany a máme větší význam pro duchovní chrám, který společně stavíme.

Jako se nemůže skrýt město ležící nahoře, jako se rozsvícené světlo nestaví pod kbelík nebo pod postel, ale na svícen, aby všichni v domě viděli, jako dary Ducha Svatého nejsou dány jednotlivci pro jeho osobní užitek, ale proto, aby jimi sloužil druhým, tak je naše společná práce na budování místní církve službou společnosti, ve které žijeme. Nikdo z nás nemůže odsuzovat ty, kteří – řečeno slovy Písma – sedí ve tmě, ale musíme se ptát: Je tato temnota zaviněná jen jejich slepotou, nebo je spíš vinen ten, kterého Ježíš určil, aby byl světlem, a on dost nesvítí?

A tady musím přiznat nejen vlastní chyby, ale i mnoho našich společných dluhů, protože velikost úkolu byla silně převyšující. Prosím o odpuštění Boha i vás. Úkol, který vám zůstává, je stále přesahující, ale nebojte se ho. Jde o dílo Boží.

Já dnes odcházím na jiné pracoviště, kam mě, jak věřím, posílá Bůh. Vy zůstáváte a vaše poslání trvá. Modlete se, aby vám Pán brzy poslal nového biskupa, který vás povede, ale nezapomeňte, prosím, že záleží na vaší spolupráci s ním, na každém z vás, a budujte krásný Boží chrám diecéze společně. Pamatujte v modlitbě i na mě, abych své nové poslání zvládl. Já vám budu nadále každodenně žehnat.

+ Jan Graubner,
emeritní arcibiskup olomoucký

Drazí bratři,

současná pandemická opatření znamenají, že je možné, aby na veřejné bohoslužbě byl pouze celebrant + max. 1 osoba (+ ti, kteří zajištují bohoslužbu a její přenos). Jde o dočasné, avšak maximální omezení kontaktů mezi lidmi. Toto se netýká bohoslužeb uzavřených skupin lidí (klášterní komunity, mše na biskupstvích apod.). Pohřby a svatby mají dovolený počet účastníků 10. Všude je třeba jednat bez úzkostlivosti, ale zodpovědně a se zdravým rozumem minimalizovat riziko nákazy.

Většina lidí tedy nemůže na mši svatou. Buďme však lidem nablízku, buďme k dispozici pro individuální duchovní péči, mějme otevřené kostely pro soukromou modlitbu všude, kde je to možné a buďme k dispozici posloužit svátostmi jednotlivcům. Zvěme je k prožití jedné hodiny týdně v adoraci, která je v každém kostele pro jednotlivce stále možná. Dokážete-li věřící oslovit, můžete se sjednotit v modlitbě růžence večer v 8 hodin a budou-li to lidé vědět, klidně je zvěte k růženci vyzváněním zvonu ve 20 hodin. Bůh nám nabízí čas intenzivní duchovní obnovy. Svatý papež Jan Pavel II. často opakoval „Nebojte se!“. Jeho hluboké svědectví víry může pro nás být v této době příkladem. Pán je stále s námi a nikdy nás neopustí. Jeho milost je silnější než pandemie.

Jak dlouho bude situace trvat, nevíme. Zatímní omezení zahrnuje i slavnost Všech svatých a památku věrných zemřelých. Je tedy jasné, že společné dušičkové pobožnosti se konat nebudou. Návštěvy hřbitovů však zakázány nejsou, ba můžeme na ně vztáhnout dovolené návštěvy parků a přírody. Je však třeba i tady dodržet maximální počet lidí na společné vycházce: dva – kromě rodiny. Menší akce plánované na Advent zatím není třeba rušit.

+Jan Graubner

Drazí bratři a sestry,

Kristus zvítězil! Zvítězil nejen nad smrtí, když třetího dne po svém ukřižování vstal z mrtvých, ukázal se svým učedníkům a mnoha dalším. On zvítězil nad smrtí proto, že před tím přemohl ďábla a zvítězil nad hříchem. Jeho vítězné tažení pokračuje ve všech, kteří křtem vstoupili do jeho smrti, byli zbaveni hříchu, který je příčinou smrti, dostali účast na jeho božském životě. On, vítěz nad hříchem i nad smrtí, už od křtu přebývá v nás. My jsme sice slabí a podléháme různým pokušením, protože žijeme ve svém těle uprostřed světa, ale v nás žije Vítěz.
Jestliže jsme se v postní době cvičili v důvěrném vztahu k Bohu a často jsme k němu volali, aby nás v naší slabosti posilnil, aby v nás a skrze naše srdce, které jsme mu odevzdali, miloval ty, které sami milovat nedokážeme, aby s námi nesl kříže, které jsou pro nás těžké, pak v době velikonoční jsme pozváni, abychom měli podíl na Kristově vítězném tažení světem. Začít musíme opět u sebe. Především nově uvěřme, že Kristus, ten slavný vítěz nad smrtí a přemožitel pekelných mocností, je v nás. Dejme mu v sobě prostor, dejme mu to místo, které mu patří, aby byl středem naší pozornosti, ne zapomenutý někde v koutě, na něhož si vzpomeneme jen, když je nám zle. Vychutnávejme si tu čest, které se nám dostalo jeho přítomností. Nebojme se z toho radovat a nestyďme se o tom mluvit.

Nejsme ještě v nebi a každý si vlečeme své kříže a slabosti, zlozvyky. Přepadají nás různá pokušení, jak už to k životu patří. Jako velikonoční lidé však na zkoušky a pokušení nemusíme být sami. Vítěz je nejen s námi, na naší straně, ale přímo v nás. Počítejme s ním. Nechejme ho zvítězit i v nás nade vším, co spoutává a omezuje. Už opravdu nemusíme být nesvobodnými otroky svých zlozvyků či starých chyb a špatných vztahů, už nemusíme tak často prohrávat v mravním boji a bát se překážek, které sami neumíme překonat. Stačí v každé těžké chvíli, kterou neumíme zvládnout dobře sami, říkat:

Ježíši, který jsi absolutním vítězem nad zlem, přemoz toto zlo ve mně.

Apoštolové dostali úkol vydávat svědectví o Zmrtvýchvstalém. Dnes je to úkol pro každého z nás. Jestli Kristus vítězí nad zlem v nás, stáváme se svědky jeho vítězství i pro naše okolí. Jeho vítězná přítomnost mění i naši tvář, která získává Kristovu podobu, a lidem z našeho okolí umožňuje setkání se Zmrtvýchvstalým v nás.
Ani z apoštolů se nestali andělé, ale zkušenost osobní proměny učinila jejich svědectví věrohodným. Petr, který Krista zapřel, nejen zakusil odpuštění, ale přijal dokonce pověření vést společenství církve. Opakovaná zkušenost odpuštění, Kristovy lásky a jeho vítězství nad naší ubohostí je i dnes pozváním do společenství církve. Když emauzští učedníci potkali na cestě Krista a poznali ho při lámání chleba, spěchali do společenství. Každá pravá zkušenost se Zmrtvýchvstalým přivádí do církve a zve k aktivnímu zapojení do farnosti. Tam nás, stejně jako emauzské učedníky, čeká nové setkání s vítězným Kristem. Ten, který řekl, že bude uprostřed těch, kteří jsou v jeho jménu, se po vzkříšení opakovaně zjevuje ve společenství apoštolů. Velikonoční církev je pak společenstvím nejen v rovině lidské, přátelské, ale i božské, protože je tajemným tělem Kristovým a znamením jeho přítomnosti pro svět.

Setkání se Zmrtvýchvstalým ve společenství přitahovalo věřící v Krista každou neděli. I Vás si dovoluji pozvat do shromáždění církve nejen kvůli tomu, že jde o naši nedělní povinnost, ale především kvůli příležitosti setkat se s Kristem a vytvářet spolu s ostatními svaté společenství církve, tajemného Kristova těla, které je pro okolní svět viditelným znamením Kristovy přítomnosti a živým svědectvím jeho vítězství, které přináší naději světu. Pokud se bez vážného důvodu nepodílíme na vytváření živého společenství církve, oslabujeme její přítomnost ve světě. Přitom musíme uznat, že svět má na naše svědectví právo. Rád bych Vás proto pozval ke mši svaté i v jiné dny, než neděle, abyste pro sebe čerpali posilu a povzbuzení a zároveň vydávali světu svědectví. Na naší aktivitě bude záležet, jestli současný svět uvidí živou církev a bude mít možnost setkat se v našem společenství s vítězným Kristem. I to je misie, i to je velikonoční svědectví o Zmrtvýchvstalém, které jsme posláni vydávat.

Blahopřeji Vám ke vznešenému úkolu vydávat svědectví o přítomnosti vítězného Krista a pověření přinášet dnešnímu světu skutečnou naději. Děkuji všem, kteří se umějí radovat z přítomnosti Zmrtvýchvstalého ve svém srdci a nechávají ho v sobě vítězit nad zlem. Všem přeji mnoho radostných zkušeností z vítězství Krista v nás. Těším se na Vaši spolupráci při vydávání svědectví o Zmrtvýchvstalém našemu okolí.

Velikonoční radost ať naplní každého z Vás a radost z Hospodina ať je Vaší silou! K tomu ze srdce žehná

arcibiskup Jan

Drazí bratři a sestry,

z evangelia jsme slyšeli, že Duch vedl Ježíše na poušť. Vede Duch Svatý i nás? Kam nás chce Duch vést v postní době? Umíme ho slyšet? Jak je to s jeho vedením? Někteří lidé nepřemýšlejí o duchovních věcech, i když jsou křesťany. Možná se snaží být dobří a plnit povinnosti, ale zůstávají se svým životem sami. To je škoda. Jestli si nás Bůh tak zamiloval, že se kvůli nám stal člověkem a za nás umřel, abychom my mohli věčně žít, bylo by dobře přátelství s ním více rozvinout. Vnímat jeho přítomnost, být pozorný k jeho vedení, prožívat radost z jeho blízkosti a zakoušet dobrodružství společné cesty.

V době Velkého postu si obvykle dáváme nějaká předsevzetí, snažíme se o kající a dobré skutky, odnaučujeme se zlozvykům či procvičujeme ctnosti. Našim cílem však není dokonalost podle nějakého daného vzoru, nýbrž splnění toho, co od nás Bůh očeká- vá. Každý jsme jiný a Bůh to ví. On jediný zná naši osobní cestu. Základní rysy toho, co od nás Bůh čeká, jsou pro všechny stejné. Všem dal pravidla svých přikázání, od všech čeká, že budou plnit své povinnosti jako členové rodiny či církve, povinnosti pracovní nebo občanské. Každému dal svědomí, abychom je poslouchali. Svědomí je přece Boží hlas v srdci člověka. Také andělu strážnému říkáme v modlitbě: na tvá vnuknutí pozor dávám. Ano, andělé jsou Božími posly, kteří připravují cestu pro Ducha Svatého, který pak působí v duši, když ona říká andělovu poselství jako Maria své ano. Jeho působením se i v nás stává Bůh novým způsobem přítomný, když žijeme Boží slovo. Isvětci nás učí, že přijímat a uskutečňovat podněty Ducha Svatého je nejlepší cestou k našemu posvěcení.

Čím začít? Uvěřit, že mě Bůh miluje a rozhodnout se nikdy mu neříkat NE. O některých věcech víme docela jasně, že je Bůh chce, či nechce. Odmítnout hřích a plnit povinnosti. Když poslechneme v jasných věcech, můžeme počítat s tím, že nám Bůh ukáže další cestu.

Ne každý nápad je od Boha. Proto je třeba rozlišovat. K tomu použijeme jednoduchá pravidla: Protože Bůh si nikdy neprotiřečí, Duch Svatý od nás nemůže svým vnuknutím žádat něco, co by bylo proti Božímu slovu, učení církve či povinnostem našeho povolání. Boží vnuknutí může zpočátku probouzet strach, ale když ho přijmeme, naplní nás pokojem a pocitem pokory. Některá vnuknutí nevyžadují žádné rozvažování, když vedou například k tomu, abychom věc, která je naší povinností, dělali pečlivě, s dobrým úmyslem, z lásky. Pokud nás vnuknutí vede k něčemu nezvyklému, je třeba zvážit, jestli je to rozumné, jestli to neodporuje našim povinnostem, jestli se nám opravdu zdá, že jde o Ježíšův hlas, jestli v sobě cítíme pokoj, když s ním souhlasíme. Pokud jde o věci závažné, pak je třeba to vidět a vážit s někým jiným, například se zpovědníkem. Taková porada může nejen chránit před chybou, ale také vést k pokoře a pokoji duše.

Díky poslušnosti Bohu i v maličkých věcech můžeme na duchovní cestě udělat větší pokrok, než za léta úsilí, které jsme si stanovili sami. Věrnost malým věcem přitahuje velké. Když si však uvědomíme, že jsme nějaké vnuknutí Ducha zanedbali, není třeba klesat na mysli, ale pokorně odprosit Pána a prosit o víc věrnosti. Když se zdá, že jsou před námi těžké věci, na které nemáme dost sil, řekněme mu s jednoduchostí a důvěrou: Pane, já na to nemám, ale když to opravdu chceš, dej mi k tomu sílu a já jdu do toho. Když máme mluvit, poprosme kratince: Dej mi, Pane, svého Ducha. Mluv skrze mne ty, ať se ukáže tvá moudrost. Když nedokážeme někoho milovat: V této situaci, Pane, neumím milovat, ale ty to dokážeš. Já ti dám k dispozici své srdce a ty v něm miluj. Když přijde nějaký kříž: Pane, nikdo není větším odborníkem na nesení kříže, než ty. Nes ho se mnou.

Abychom lépe vnímali Boží blízkost během dne, je třeba si udělat každý den chvilku na důvěrné setkání s ním v modlitbě. Vejít do hlubiny svého srdce a tam se s ním setkat. Tak se ztišit a zmlknout, abychom mohli slyšet jeho hlas. Vychutnat jeho blízkost a přátelství. Najít odvahu lišit se od světa a být v postoji lásky. Když se někdy zdá, že je Bůh daleko, že ho neslyšíme, ba ani on nás neslyší, udělejme nezištný dobrý skutek. Protože on je Láska, není možné, aby nebyl v nás, když milujeme.

Drazí přátelé,
vstupme do postní doby jako do školy. Udělejme si tentokrát kurz přátelství s Bohem a nechejme se vést Božím Duchem. Buďme si navzájem dobrými spolužáky a povzbuzujme se, pomáhejme si, sdělujme si své zkušenosti. Ručím Vám, že pro všechny, kteří to vezmou vážně, bude tato postní doba božským dobrodružstvím a skvělou přípravou na Velikonoce, na nový objev Zmrtvýchvstalého.

K tomu všem ze srdce žehná
arcibiskup Jan

Drazí bratři a sestry, zvláště vy, mladí chlapci a děvčata!

Církev může obohatit život každého člověka, neboť v ní přebývá a promlouvá sám milující Bůh. Vy mladí jste její důležitou součástí. Vaším prostřednictvím může evangelium pronikat tam, kam se jinak dostává jen obtížně. Ne nadarmo Vaši delegáti v minulém měsíci během fóra mládeže diskutovali na téma evangelizace. Zaujalo mě, kolik odvahy a nadšení v sobě nosíte. Zároveň ale vnímáte nejedno nebezpečí, které se snaží uhasit Vaši touhu po Bohu a odvahu otevřeně o něm hovořit.

Vzpomeňme na slova papeže Františka, která pronesl na Světovém dnu mládeže v Krakově, když prohlásil, že nemáte být pohovkovou mládeží. Naopak, vyzýval Vás k odvaze, když řekl: „Milí mladí, je mnoho lidí, kteří Vás nemají rádi a chtějí Vás omámit, uspat, chtějí, abyste nebyli svobodní. Musíme bránit naši svobodu! Bůh nás zve, abychom byli politickými aktéry, myslícími lidmi a sociálními hybateli. Podněcuje nás, abychom vymýšleli solidárnější ekonomiku. Dnešní svět Vás žádá, abyste byli protagonisty dějin, abyste bránili svoji důstojnost a nenechávali o své budoucnosti rozhodovat druhé. Pán chce, aby se tvoje ruce proměnily ve znamení pokoje, společenství a stvoření. Ježíš tě volá, abys v životě zanechal stopu, která poznamená dějiny.“

Při různých příležitostech papež František upozorňuje, že naše doba je spletitá, protože se uchyluje k netolerantnímu relativismu všeho a využívá ty nejsofistikovanější způsoby manipulace, včetně těch mediálních. Mnozí kapitulovali, pravdu nehledají a spokojují se s konzumní mentalitou. Stávají se pohovkovou mládeží. Ne nadarmo se říká, že nejhorší nesvoboda je ta, kdy si zotročený své omezení vůbec neuvědomuje. Orientovat se dnes ve světě, nerezignovat na hledání pravdy a udržet si schopnost kriticky myslet, přivádět druhé k setkání s Boží láskou, to vyžaduje velkou námahu a pořádnou odvahu.
Jak odpovědět na tak naléhavé výzvy?
Jak se povzbudit na osobní cestě víry?
Jak získat odvahu hovořit druhým o evangeliu a Ježíšově lásce?

***

Milí mladí,

scházejte se ve svých společenstvích, společně se modlete, inspirujte svůj život slovy Písma, ale studujte také učení církve, přemýšlejte, diskutujte o něm a hledejte způsoby, jak ho uskutečňovat v praxi. Vodítkem Vám v tom mohou být materiály, které připravuje Sekce pro mládež. Například knížka „Křesťan ve víru světa“ shrnuje učení církve o lidské důstojnosti, rodině, společnosti, politice a ekonomii. Uprostřed společenství, ve kterém je přítomen sám Ježíš, dostanete odvahu k hlásání evangelia. Společně najdete i vhodné způsoby.
Mimořádnou příležitostí k vzájemnému povzbuzení je blížící se Celostátní setkání mládeže v Olomouci, které se ponese v duchu Božího slova: Nebojte se!

Přijeďte na setkání a pozvěte mladé ze svého okolí, jak věřící, tak ty, kteří teprve hledají.

Jeden den našeho setkání chceme prožít i s rodinami. Proto zvu na sobotu 19. srpna i vás tatínky a maminky spolu s Vašimi dětmi. Přijeďte mezi mladé, ukažte jim svou přítomností, že je možné prožívat rodinný život, přijímat děti a radovat se ze vzájemné lásky.

***

Milí bratři a sestry,

spojme se v modlitbě, aby se co nejvíc mladých lidí setkalo v Olomouci s osobní láskou Ježíše a prožilo, že církev jim má co nabídnout. Kéž mladí lidé pocítí blízkost Panny Marie, jejíž slova z Magnificat budou provázet následující tři Světové dny mládeže.

***

Mladí přátelé,

těším se na setkání s vámi už při Arcidiecézním setkání mládeže ve Zlíně v sobotu 1. dubna a pak na celostátním setkání od 15. do 20. srpna v Olomouci.
S přáním všeho dobra od Pána každému z Vás ze srdce žehná

arcibiskup Jan

Drazí bratři a sestry, vstupujeme do doby velkého postu, času mimořádných milostí, které jsou spojeny především s obrácením a pokáním. Ptáme se: jaké obrácení se od nás očekává? Za co máme dělat pokání?

O dnešní společnosti se říká mnoho kritických věcí. Jeden novinář píše: tvrzení, že naše doba je pokroková a posouvá se vpřed, je strašně mylné. Dnešní názory na sexualitu jsou ve skutečnosti jen oživením starého pohledu na svět. V pohanském Římě byla prostituce velmi rozšířená a zhoubná homosexualita byla běžná stejně jako zneužívání žen a dětí. Tehdy ovšem otřásla světem křesťanská morálka. Obětavá láska, sexuální čistota a manželská věrnost byly pro lidi tehdejší doby něčím šokujícím.
Tehdejší křesťané se prostě nepřizpůsobili duchu doby. Pochopili, že křesťanská morálka je založena na Kristově čistotě a lásce, která hledá dobro druhého a sebe staví do pozadí. Křesťané nemohli žít jako pohané, protože jejich pohled na svět a na sebe sama byl naprosto odlišný. V srdci a v duši byli jedno s Kristem. Jejich odlišnost přinášela nepřijetí, vyloučení ze společnosti, ba dokonce i mučednictví. Z jejich obětí však vyrostla nová Evropa.

Dnešní svět vypadá jako neschopný budovat věrná manželství a šťastné rodiny. Dospělí často vidí jen sebe a ne dobro dětí, když spolu žijí bez manželství, nebo se rozvádějí a děti okrádají o zdravé rodinné zázemí. Mnohé děti už neznají příklad věrné lásky, nemají představu zdravé rodiny a neumějí překonávat krize vztahů, odpouštět a nově darovat důvěru, protože se to nenaučili od svých rodičů. Taková společnost ztrácí naději na budoucnost. Kdo jiný, když ne křesťané, by mohl dnešnímu světu ukázat cestu?
Papež František se velmi snaží pomoci všem, kteří zažili v životě neúspěch, i v manželství, ale vyzval nás, abychom věnovali velkou pozornost manželství a rodině jak při výchově dětí a přípravě snoubenců, tak při doprovázení mladých manželství, abychom se učili žít ze svátosti manželství. Mnozí snad i nevědomky touto svátostí pohrdají, když žijí spolu bez svatby. Jako by tím Bohu říkali: „Nebudeme čekat, až nám dáš právo na manželský život, my si ho vezmeme sami. Nestojíme o tvou pomoc a požehnání, my to zvládneme po svém.“ Nebo prodají svou víru za peníze, o které by uzavřením manželství přišli. Jiní oslaví svatbu v kostele, ale žijí, jako by svátost manželství byla záležitostí jen svatebního dne. Ve skutečnosti, kdo opravdu pozval Ježíše nejen na svatbu, ale také do manželského života, ten zakouší, že i jazyk těla a živá gesta lásky se v jejich manželství stávají liturgickou řečí, stálým prožíváním svátosti. Papež si přeje, aby zkušenější manželské páry pomáhaly těm mladším. V některých farnostech už s tím máme dobrou zkušenost. Rád bych, aby se tato služba rozšířila do všech farností. Rád bych nabídl rodinné poradenství a různé kurzy, které pomohou rozvíjet kvalitní manželský život, a pomohou ve chvílích zkoušek. V každém děkanátu už působí pobočka Centra pro rodinu. Zajímejte se, prosím, o jejich nabídky a pomozte jim jako jejich spolupracovníci.

Jednou z důležitých akcí může být Vaše účast na letošním „Národním pochodu pro rodinu a pro život“ v Praze 22. dubna, který podporuje celá biskupská konference. Je důležité takto reagovat na koncepci rodinné politiky představené Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR, která odmítá představu rodiny jako společenství otce a matky v trvalém svazku a děti. Svou účastí zdůrazníme, že rodinu vnímáme jako základní buňku společnosti i církve.

Postní doba je příležitostí k novému začátku. Víme, co se od nás očekává. Víme, že nás křesťany nemohou nahradit lidé, kteří nepoznali Boží lásku a nedostali zvláštní pomoc ve svátosti manželství. Poznaný úkol se nám může zdát těžký, ale právě jeho plnění může být cílem postního snažení.

My křesťané jsme poznali, že mocný Bůh se z lásky k člověku stal bezbranným dítětem a sám sebe nabídl jako smírnou oběť za nás. Dal nám moc stát se Božími dětmi. Naučil nás dívat se na věci z úhlu věčnosti, dal nám úžasnou svobodu a zbavil nás strachu. Svobodní od světa i od sebe jsme schopni hledat dobro druhých a být šťastní z toho, že přispíváme ke štěstí jiných. Svou morálku stavíme na pravidlech Božího království, a i když jsme někdy považováni za blázny, ukazujeme, že jsme našli samu Boží moudrost, která pomáhá reálnému světu víc než zhoubné ideologie. Jsme sice jen slabí lidé, ale ukazuje se na nás Boží moc, když věříme v Kristovo vítězství. Osvědčili to i naši předkové, kteří si zachovali vnitřní svobodu i za tvrdých totalit dvacátého století a pomohli je přemoci.

Právě dnes záleží na každém z nás. Jestli se přizpůsobíme duchu doby a necháme se jím ovládnout, my sami přispějeme k zániku současné společnosti. Jestli však najdeme odvahu lišit se od okolí, být viditelným a srozumitelným znamením Božího království a vydávat svědectví Kristu, ukážeme Evropě cestu k lepší budoucnosti. Evropa vyrostlá z křesťanských kořenů bude mít budoucnost, když křesťané budou zdravou solí země a světlem světa. Jako se světlo nestaví pod nádobu či pod postel, nemůže se křesťanství skrývat v soukromí. Křesťané mají zodpovědnost za společnost kdysi křesťanskou a musí se jako zodpovědní chovat nejen v soukromém, ale i v hospodářském a politickém životě. Dar víry jsme dostali k tomu, abychom mohli být užiteční. Přijměme tuto nabídku a náš národ bude požehnaný službou křesťanů, kteří se rozhodli kvasem evangelia znovu prokvasit svět ve všech jeho strukturách. To je náš společný úkol pro dobu postní. Obnovou rodiny dojdeme k pravé velikonoční radosti. Všem, kdo toto pozvání přijmou, upřímně děkuji a ze srdce žehnám

arcibiskup Jan

Drazí bratři a sestry,

v minulých dnech proběhl v naší diecézi už 18. ročník Tříkrálové sbírky, do něhož se zapojily tisíce koledníků. Kvůli mrazům to měli koledníci letos mimořádně náročné. Proto tím upřímněji děkuji všem, kteří se do tohoto díla evangelizace a lásky zapojili. Jsem opravdu vděčný za ochotu tolika lidí roznášet mezi lidi vánoční radost z Boha, který se kvůli nám stal člověkem. Mám radost, že svým koledováním vydávají svědectví lásky a svou službou dávají mnoha lidem příležitost podílet se na službě potřebným. Upřímně děkuji také všem dárcům.

Obracím se na Vás ve dnech, kdy se mohou hlásit do kněžského semináře kandidáti, kteří v sobě pocítili povolání ke kněžství a rozhodli se za svým povoláním jít. Každého z Vás prosím o modlitbu za kněžská povolání,

• aby Milostivý Bůh byl ve své štědrosti velkorysý a dar povolání udělil mnoha mladým mužům,
• aby povolaní byli odvážní a ochotní dát se do služby a vydat se na cestu,
• aby rodiny měly dost dětí, z nichž by Bůh mohl některé povolat,
• aby rodiče dětem na cestě kněžství nebránili, ale podporovali je,
• aby farní společenství kněze přijímala, a tak jim pomáhala, aby se na kněžskou službu mladí lidé mohli těšit.

Obracím se na Vás, mladí muži. Nečekejte, že Vás Pán bude o povolání přesvědčovat. On třeba zve jenom tím, že Vám někdy vnukl myšlenku uvažovat o kněžství. Pak záleží na Vaší odvaze rozhodnout se a chtít se vydat na cestu služby Bohu a lidem. Z vlastní zkušenosti
Vás mohu ujistit, že těm, kteří povolání přijmou, Bůh připravil mnoho dobrodružství i pokladů, které si ani neumějí představit, i když od nich žádá i různá odříkání. Bůh sám si člověka formuje a pomáhá mu vyrůst. I když je to někdy hodně náročné, nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval. Naši velkorysost Bůh odměňuje mnohonásobně.

Pokud se rozhodnete a máte maturitu, nebo budete letos maturovat, obraťte se na svého kněze, který Vám pomůže při rozhodování a podá potřebné informace ohledně přihlášky. Přihlášky musí být odevzdány do konce března 2017.

Každému z Vás ze srdce žehná a také o modlitbu prosí
arcibiskup Jan

Zdroj: ARCIDIECÉZE OLOMOUCKÁ