Author: farnost

Pastýřský list k neděli pronásledovaných křesťanů

Drazí bratři,

stále jsme v mimořádné situaci. I když už máme možnost slavení veřejných bohoslužeb, jsme ještě omezení. V dubnových ACO jsem oznámil, že po dobu krizového stavu se ruší plánované sbírky. Tak to platí i svatodušní sbírce na církevní školství. Ta se letos nekoná.

Zároveň ale myslím na to, že pronásledovaní křesťané to mají v této době dvojnásob těžké. Jejich pronásledování neumlká, ale současně zbytek křesťanů jim přestává věnovat pozornost, když řeší své problémy s koronavirem a pak bude řešit problémy hospodářské krize.

Na 6. neděli velikonoční připadá den modliteb za pronásledované křesťany. I když bude v kostele málo lidí, pamatujme, prosím, společně na pronásledované křesťany. A jako obětní dar k těmto modlitbám přidejme ohlášenou sbírku na pomoc křesťanům na Blízkém východě, i když bude skromná.

V příloze posílám dopis národní ředitelky CSI, organizace, která se věnuje informacím o pronásledovaných křesťanech.

S přáním všeho dobra od Pána zdraví a ze srdce žehná

+Jan Graubner

Meditace na 1. sobotu v květnu 2020

Nalezení Pána Ježíše v chrámě

Autor: P. Andrzej Gładysz, SAC
Zdroj: Farnosti Radešínská Svratka a Olešná
www.pallotini-pastorace.cz

„Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma.
Také když mu bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem“ (Lk 2, 41-42)
– píše evangelista Lukáš.
Víme, že když sv. Lukáš psal evangelium, hledal opravdové svědky událostí, které se staly.
A tak se setkal i s Tebou, Mario.
Vyprávěla jsi mu o dětství svého Syna a našeho Spasitele, a také o tom všem,
co se v Jeho životě stalo, protože Ty jsi to všechno prožívala spolu s Ním.
Také náš dnešní úryvek jistě pochází z Tvých úst.
I když zdá se být na první pohled úplně obyčejný, je velmi důležitý pro naši Spásu.
Vyprávěla jsi jej Lukášovi, a on jej předal zase nám.
S radostí, se zpěvem a se slovy žalmů na rtech jste šli s celou rodinou do Jeruzaléma,
abyste se setkali s Bohem v chrámě a abyste Mu vzdali chválu.
Přiznejme si, že my to máme dnes snadnější – jestliže se chceme setkat s Bohem,
nemusíme putovat dlouhé kilometry, ale můžeme přijít do nejbližšího kostela,
pokleknout před Svatostánkem a tam Boha adorovat.
A přesto někteří z nás rádi putují na různá poutní místa, zejména Mariánská:
jako je např. sv. Hostýn, Vranov, sv. Kopeček, Velehrad, Křtiny,
Čenstochová, Medžugorje, Lurdy, Fatyma, …
Během cesty zakoušíme únavu, úpal, nebo prudké lijáky,
jsme zpoceni a máme puchýře na nohou, …
Ale jakou radost pak prožíváme, když dorazíme do cíle.
Mario, Ty přece znáš ty těžkosti a také tu radost.
Sama jsi je zakoušela, když jste putovali spolu se svými blízkými,
přáteli a sousedy do Jeruzaléma, abyste tím vyplnili nejen právo,
ale především touhu Vašich srdcí.
Spolu se sv. Josefem jste už předtím byli v tomto Jeruzalémském chrámě.
Bylo to před dvanácti lety, když jste obětovali Vašeho malého Syna Bohu Otci.
Tehdy byl Vámi slavnostně uveden do chrámu.
Nesla jsi Ho ve svém náručí a On přišel do svého vlastnictví.
Proběhlo to tak skromně a nenápadně, že kromě Simeona a Anny, si toho nikdo nevšiml.
Nyní Ježíš obnovuje svůj příchod, ale už jako dorůstající chlapec s vědomím,
že ten krásný a mohutný chrám je „domem Jeho Otce“, a že je také Jeho domem.
Ty i sv. Josef, jste to věděli také, a přesto Vás tato pravda později tolik překvapila…
A když skončily slavnosti, vydali jste se spolu s ostatními poutníky z Nazareta zpět domů. Většinou to bylo tak, že se poutníci rozdělili do dvou skupin: na muže a ženy.
Děti mohly jít buďto s jednou nebo s druhou skupinou.
Proto není divu, že v tom počátečním zmatku, si rodiče ani nevšimli,
že Ježíš mezi nimi není.
Myslela jsi, že je Ježíš s Josefem a Josef zase, že je s Tebou.

Až po úmorném a horkém dni jste se zděšením zjistili, že Ježíš mezi vámi není.
Nechtělo se věřit této skutečnosti, nastalo strastiplné vyptávání se u všech poutníků
a postupně narůstala ta strašná představa: Ježíš se někde ztratil.
Nejspíš zůstal v Jeruzalémě. Co s Ním asi je?
Asi někde bloudí, je sám a hladový v ulicích Jeruzaléma… Je tam přece tolik nebezpečí.
A co když je Mu líto, že jste Ho ztratili?
„Bůh nám důvěřoval, svěřil nám svůj největší poklad, Svého Syna“ – myslela jsi
– „a my jsme Ho zklamali, ztratili jsme Ho.“
Jak muselo trpět, Mario, Tvé Neposkvrněné Srdce,
jak muselo být drásáno těmi pochybnostmi a obavami.
I když jsi zcela důvěřovala Bohu, že nedopustí žádné neštěstí,
přesto jsi to všechno prožívala s bušícím srdcem a očima zalitými slzami…
Také dnes se Tvé oči naplňují slzami a Tvé srdce bolestí, když vidíš, jak ztrácíme Tvého Syna… Když jste byli v Jeruzalémě, to ne Vy jste ztratili Ježíše, ale On se na chvíli vzdálil od Vás.
A v našem životě to je spíš naopak – Ježíš se nevzdaluje od nás,
ale skrze naše hříchy se od Něj vzdalujeme my sami.
A některým křesťanům je to jakoby jedno, nezajímá je to,
a Ty to všechno vidíš a prožíváš s bolestí.
Jakoby je hřích a nepřítomnost Ježíše v srdci vůbec nezajímala.
Zpovídají se, Ježíš se k nim znovu vrací…a oni z toho nemají radost.
Často se zpovídají jen tak narychlo, bez nějaké hlubší přípravy,
jen tak, aby se neřeklo, aby měli splněnou „křesťanskou povinnost“,
a za nějaký čas si už na to ani nevzpomenou…
Z jejich tváře nezáří radost, že se k nim Ježíš vrátil, že přešli ze smrti do života.
V důsledku své chabé víry a chladného srdce
jakoby neviděli ten rozdíl mezi životem s Ním a bez Něj.
Mario, jak moc trpí Tvé Neposkvrněné Srdce plné vroucí lásky ke svému Synu,
když vidí tu náboženskou vlažnost tolika křesťanů a Tvých dětí.
Úplně jiná reakce byla u Tebe a sv. Josefa,
když jste Ho po dlouhém hledání nakonec nalezli v chrámě.
Naplnila Vás radost a pocítili jste velkou úlevu.
Kéž je to i pro nás rada, kde máme hledat Ježíše, když Ho ztratíme.
Hledejme Ho v chrámě, v kostele,
v dobře připravené svátosti smíření zakončené opravdovým předsevzetím.
A potom se v našich srdcích rozhoří radost.
Hledejme Ho s bolestí v srdci, tak jak Ho hledali Jeho pozemští rodiče,
a najdeme Ho s radostí.
Mario, sv. Lukášovi jsi tehdy řekla, že Vás překvapilo to,
jak Ježíš byl mezi učiteli, jak jim naslouchal a dával jim otázky.
A On je svými dotazy učil.
On, dvanáctiletý chlapec, učil mudrce, protože i zadáváním otázek se lze vzdělávat.
A ti, kteří Ho slyšeli, žasli nad Jeho moudrostí.
Bylo to poprvé, co Ježíš začal tímto způsobem vést dialog.
Když jsi to, Mario, viděla, hodně Tě to překvapilo. Jak je to možné?
Přece jsi věděla, že Tvůj Syn je Bohem, že je plností Moudrosti.
Ale do té doby, jsi s Ním prožívala každý den, jako s obyčejným dítětem.
Ježíš přece nebyl nějak zvláštní v porovnání s jinými dětmi.
Učila jsi Ho chodit, mluvit, smát se.

Josef ho učil zase řemeslu.
Když jste byli v Nazaretě, tak se nestalo nic zvláštního,
žádné zázraky, o kterých mluví různé legendy.
Byl obyčejným dítětem. A tu náhle slyšíš z Jeho úst:
„Což jste nevěděli, že musím být v tom, co je mého Otce?“ (Lk 2, 49).
A tady On, Váš malý chlapec,
se Vám tu najednou představuje ve vznešenosti Syna Věčného Otce.
Staví Vás, pozemské rodiče, do pravdy,
že za přirozenými vazbami krve a synovskými povinnostmi,
jsou tu věci a povinnosti, které vyplývají z Jeho Spasitelské mise,
kterou Mu svěřil Jeho Nebeský Otec.
Z Ježíšových slov vyplývá také rada pro všechny rodiče,
kteří nechtějí přijmout úmysly Boží Prozřetelnosti vůči jejich dětem.
Dítě není vlastností rodičů, ale je vlastností Boha, který může před něj postavit zvláštní zadání. Často, když se rodiče dozví, že jejich syn nebo dcera
chce jít cestou kněžství nebo zasvěceného života,
dělají všechno pro to, aby se nenaplnil tento Boží záměr,
i když je to věc naplňující srdce a touhy dítěte.
Když tak činí, staví se nejen proti Boží vůli, ale také, a to neúmyslně,
ničí štěstí svého dítěte, protože opravdové štěstí se dosáhne jen tehdy,
když se naplňuje Boží vůle.
Nejde jen o štěstí věčné, ale také o štěstí už tady na zemi.
Mario, nauč každého z nás vždy a všude „být v tom, co je mého Otce“ (Lk 2, 49).
Mario, během těch tří dnů, co jsi hledala Ježíše, jsi toho hodně protrpěla.
Se strachem a s bolestí v srdci jsi hledala Ježíše, který se jen na chvíli vzdálil od Tebe.
Ale po tom smutku nastala velká radost: setkání s Ním.
Řekni nám, jak a kde máme hledat cestu k Tvému Synu?
Jestliže se od něj vzdálíme skrze hřích, kéž je to hledání s bolestí v srdci.
A jestliže se On vzdálí od nás, aby vyzkoušel naši víru,
hledejme Jej s vroucí touhou se s Ním nejen setkat, ale také sjednotit.
Kéž tato pobožnost prvních sobot v měsíci, které jsme se rozhodli prožívat,
vynahradí všechna rouhání, urážky a lhostejnosti,
které se bolestně dotýkají tvého Neposkvrněného Srdce
a kéž jsou naplněním také Ježíšovy touhy;
protože Jeho vůlí je, aby Tě postupně všichni lidé poznávali a milovali,
a abychom my, Tvé děti, které se utíkáme pod Tvou mateřskou ochranu,
čím dál více uctívali Tvé Neposkvrněné Srdce.

Velikonoční výzva

Drazí přátelé, milí věřící, všichni lidé dobré vůle,

ještě v době nedávno minulé patřilo mezi velikonoční zvyky rozsvítit světlo za oknem a případně vystavit obrázek Krista o velikonoční noci. Jako křesťanské církve v naší zemi se k tomuto zvyku letos vrátíme, abychom si připomenuli Ježíšovo zmrtvýchvstání jako rozzáření světla, které už nehasne a naděje, která nikdy neumírá.

Všichni se nacházíme v situaci, kdy se nemůžeme shromažďovat ani navštívit o Velikonocích své příbuzné a přátele. Nemůžeme se ve svých církvích, farnostech a společenstvích ani účastnit bohoslužeb největšího křesťanského svátku – Velikonoc, slavnosti vzkříšení.

Dovolujeme si proto vyzvat Vás všechny, lidi dobré vůle, abychom o velikonoční noci, tedy na Bílou sobotu 11. dubna 2020 po setmění, rozsvítili za oknem svíčku nebo jiné světlo na znamení života a naděje. Tuto naději nyní více než kdy jindy potřebujeme.

Modlíme se za Vás, jsme Vám nablízku a vyprošujeme Vám Boží požehnání

Česká biskupská konference a předsednictvo Ekumenické rady církví

Zdroj: https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/200406velikonocni-vyzva-ceske-biskupske-konference-a-ekumenicke-rady-cirkvi

Dopis lékařům a zdravotníkům

Vážení lékaři, záchranáři, ošetřovatelé a zdravotníci,

s velkou vděčností se na Vás obracíme na prahu velikonočních svátků.
Vy jste nyní těmi, kdo bojují proti nemoci a pro zdraví, proti smrti a pro život. Není možné právě v této době neuvažovat o určitých paralelách, které se nám nabízejí při pohledu na život Ježíše Krista, jehož závěr pozemského života, smrt a vzkříšení si v těchto dnech intenzivněji připomínáme.

Pašijové drama, které nacházíme v evangeliích, je plné nejrůznějších postav a charakterů. Mezi nimi pochopitelně vyniká postava Ježíše, který se obětuje za spásu – záchranu světa, a to až k smrti. Nacházíme zde ale mnoho dalších menších postav, které sice v pašijích nezabírají velký prostor, ale které jsou přesto důležité. Určitě mezi ně patří Šimon z Kyrény, člověk, který šel unavený z práce, ale najednou se mu změnil život, protože byl požádán o něco neslýchaného – aby nesl za již příliš slabého Ježíše kříž. Z tehdejšího hlediska to bylo namáhavé, a především velmi ponižující. Z odstupu se ale tato jeho služba jeví vlastně jako velká čest. Dále se Ježíš při své křížové cestě potkává se ženami, které s ním mají soucit. Chtějí jej obdarovat, ale najednou zjišťují, že jsou obdarovány. Ani Pilátova žena není postavou nevýznamnou. Vzkazuje svému muži, aby měl odvahu a neodsuzoval toho, který je spravedlivý. Ke všem těmto epizodám z evangelií patří i ty, které nenajdeme v Bibli, ale připomínáme si je tradičně při starobylé pobožnosti křížové cesty, jako je Veronika podávající Ježíši roušku nebo letmé, ale přece velmi povzbuzující setkání Syna s Matkou. Tyto minipříběhy ukazují na to, že i když hlavní postavou dramatu je trpící a umírající Ježíš, láskyplná péče prokazovaná s veškerou erudicí stejně jako s empatií a odvážným nasazením, přece jen velmi významně mění podobu tohoto příběhu.

Milí zdravotníci, Vy jste hrdiny dnešních dnů! Pracujete s nesmírným nasazením a dáváte při tom všanc své síly, svou bezpečnost, své zdraví, a možná i život. Vážíme si Vaší práce, která dávno přestala být prací a ukázala se být službou a děkujeme Vám za ni.

Události Velikonoc nekončí Ježíšovou smrtí, ale jeho zmrtvýchvstáním. Není to jen prodloužení života, je to jeho zcela nová kvalita. On nám ukázal, že smrt nemá poslední slovo. Stvrdil, že člověk je víc než zdravý duch ve zdravém těle, ale že je osobou, která si za jakýchkoli okolností zaslouží úctu. Zmrtvýchvstalý Ježíš je nositelem naděje. Nikoli naděje, která umírá poslední, ale naděje, která neumírá. Vy jste nyní rovněž naší nadějí. Na Vás se upínají naše oči a Vám se s důvěrou svěřujeme do rukou. Tato důvěra je velmi konkrétní, když nyní ošetřujete také jednoho z nás, biskupa Karla Herbsta.

Přejeme Vám, aby tato důvěra, kterou do Vás vkládáme, byla pro Vás především zdrojem radosti a smysluplnosti Vašeho poslání. Možná si někdy připadáte tváří v tvář situaci, které čelíte, bezmocní. Tehdy si, prosím, připomeňte osvobozující pravdu, že lékař léčí, ale Bůh uzdravuje.

Drazí lékaři a zdravotníci, přijměte od nás spolu s poděkováním a příslibem modlitby za Vás také požehnání. Bůh Vás posiluj!

Jménem českých a moravských biskupů

Dominik kardinál Duka, předseda ČBK
Jan Graubner, místopředseda ČBK

6. dubna 2020
Zdroj: https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/200406dopis-predsedy-a-mistopredsedy-cbk-lekarum-a-zdravotnikum

Obřad požehnání pokrmů doma na Boží hod velikonoční

Žehnání pokrmů

Žehnání pokrmů o Velikonocích souvisí se starou postní praxí, která zapovídala požívání nejen
masa, ale i vajec a sýra. Zvláštní symboliku má velikonoční vejce – symbol života. Žehnací
modlitbu pronáší zpravidla otec rodiny, úryvek z Písma může číst někdo jiný. Žehnací modlitbu
neprovází ani znamení kříže, ani kropení svěcenou vodou. Je na kněžích, aby tento text k
žehnání pokrmů nabídli svým farníkům.

Úryvek z Písma pro žehnání pokrmů na výběr: Gn 1,27–31a; Gn 9,1–3, Lk 11,9–13

Žehnací modlitba pro požehnání pokrmů:

Požehnaný jsi, Hospodine, náš Bože,
ty všechno naplňuješ svým požehnáním;
shlédni na nás, když dnes o slavnosti zmrtvýchvstání tvého Syna
děkujeme za tvé dary,
které mají sloužit k uchování našeho pozemského života,
a uč nás přijímat je z tvých rukou tak,
aby všechno směrovalo k tvé oslavě.
Skrze Krista, našeho Pána.
Amen

Pozdrav k Velikonocům 2020

Drazí bratři a sestry,

dnes, kdy píši tyto řádky, nevím, jak se bude situace vyvíjet, jestli budeme slavit Velikonoce společně a bude se číst můj pozdrav. V tyto mimořádné dny se situace rychle mění a my jsme odkázáni spíše na rychlé vzkazy prostřednictvím e-mailu. Těším se na chvíli, kdy Vás budu zvát ke společnému děkování Bohu.

Dnes prosím: Vezměme tuto situaci tak, že nás rozšířenou nemocí zastavil sám Bůh, a ptejme se, co nám tím chce říci. Zastavil naši činnost a vnutil nám pracovní klid k soukromým duchovním cvičením a samotu, abychom si udělali čas na Boha a vychutnali si jeho přítomnost.

Už ve Starém zákoně řekl Hospodin lidem mnohokrát, že nestojí o jejich dary, ale že chce je samotné. Dnes zastavil naši činnost a my těžko neseme například zákazy veřejných bohoslužeb. Chybí nám svátosti. Nechce nám tím Bůh říct, že od nás chce, abychom přestali s pouhým zvykem či plněním povinností? Abychom, až to bude možné, chodili na bohoslužby daleko častěji? Abychom přestali žít pro sebe a podle sebe, že od nás čeká úplné darování sebe Bohu? To nepřeháním. Darování se Bohu není jen pro kněze a řeholnice. Jde o odpověď pokřtěných na jeho dar nám. On za nás už přece život dal, když zemřel na kříži!

Co znamená vzdát se sebe? Nemá Bůh právo chtít, abychom se svobodně zřekli svých názorů a postojů, kritik a hádání, a pokorně přijali Boží slovo do našich skutků ve vší jeho náročnosti a sjednocování se v lásce s těmi, které pověřil, aby mohl být novým způsobem přítomen mezi námi? Zakusíme-li přítomnost Zmrtvýchvstalého uprostřed nás, když budeme v jeho jménu – v jeho lásce, prožijeme pravé Velikonoce a vítězný Kristus se dá poznat i mnoha lidem kolem nás.

Současná situace ukazuje, jak svět bez lásky snadno propadá strachu, který se šíří jako pandemie a ochromuje život. Mysleme na biblické: Láska zahání strach. Otevírat se Bohu a nechat Boha milovat skrze nás je nejjistější cestou k vítězství nad strachem z nemoci i ze smrti samotné. Jestli se víra projevuje láskou, pak skutky lásky posilují velikonoční víru. Čím štědřejší budeme ve skutcích lásky, tím víc vyrosteme ve víře.

Každému z Vás přeji pravou velikonoční radost, která vyrostla z Kristova vítězství i v nás samých a všem ze srdce žehnám.

arcibiskup Jan

Rozhodnutí olomouckého arcibiskupa

k duchovní správě a liturgické službě během nadcházejících týdnů.

Všeobecná církev se ocitla v mimořádné situaci. Poprvé za mnoho staletí bude papež slavit bohoslužby Svatého týdne bez účasti věřících. S velkou vírou v Boží přítomnost, veden zodpovědností za zdraví a život věřících a celé společnosti, s odkazem na dřívější dokumenty a nařízení sděluji diecéznímu kléru a řeholním kněžím, kteří působí v olomoucké arcidiecézi pokyny, které navazují na Vademecum Liturgické komise ČBK a jsou v naší diecézi závazné.

I. Dispens
Od začátku zákazu veřejných bohoslužeb je v platnosti dispens od účasti na nedělní mši svaté
platný až do odvolání. Velmi vás povzbuzuji k tomu, abyste se účastnili mše svaté, pobožností
a duchovních programů skrze televizní, rádiové a internetové přenosy.

S ohledem na aktuální nařízení Ministerstva zdravotnictví, veden pastýřskou péčí o zdraví
věřících a kněží, nařizuji až do odvolání sloužení všech mší svatých a velikonočního Tridua bez
účasti věřících, pouze s nutnou asistencí. Totéž platí pro kaple v klášterech a řeholních
domech. Mimo bohoslužby mají být kostely otevřeny pro osobní modlitbu.
Zvu všechny – duchovní i laiky – k vytrvalé modlitbě v domácích komunitách podle učení Ježíše
Krista: „Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem
já uprostřed nich.“ (Mt 18,19-20)

Zvláště zvu ke společné modlitbě každý večer ve 20 hodin, vyhlášené už dříve. Kéž se rodiny
v této mimořádné situaci stávají stále více domácími církvemi, aby tak vytvářely rodinu církve
v naší arcidiecézi. K této společné modlitbě je možné zvát i vyzváněním zvonů v našich kostelích (vyjma Velikonočního tridua).

II. Svátost pokání a smíření
1. Kodex kanonického práva (kán. 960-961) umožňuje v případě fyzické nemožnosti
dosáhnout smíření jiným způsobem, než je zpověď. Pokaždé, když je vážný důvod a není
příležitost ke zpovědi, je k přijetí Boží milosti zapotřebí, aby si věřící „zároveň předsevzal,
že jednotlivě vyzná v přikázané době těžké hříchy, které nyní takto nemůže vyznat“.
Katechismus katolické církve v čl. 1452 vysvětluje, že „lítost, která vyvěrá z lásky k Bohu,
milovanému nade vše, nazývá se dokonalá lítost nebo lítost z lásky. Taková lítost odpouští
všední viny; dosáhne také odpuštění smrtelných hříchů, zahrnuje-li pevné předsevzetí jít
ke svátostné zpovědi, jakmile to bude možné“.
Povinností duchovních správců je vysvětlit věřícím zmíněné možnosti způsobů smíření
prostřednictvím internetových stránek farnosti, případně nakopírovat a nabídnou
k rozebrání v kostele.

2. Ve farnostech se nebude konat velikonoční zpovídání. Jen ve výjimečných situacích, kdy
to žádá pastorační péče, ať je dána příležitost přijmout svátost pokání a smíření těm
věřícím, kteří o ni osobně požádají. Předem se s knězem telefonicky domluví. Místem
konání takové zpovědi ať není zpovědnice, ale zákristie, zavřený kostel, nebo vhodný
venkovní prostor v areálu kostela. Je přitom potřeba dodržet zásady opatrnosti a
bezpečnostní pravidla (rouška, vzdálenost 2 metry). To platí jak pro kajícníka, tak pro
zpovědníka. Současně je nutné dbát na to, aby nedošlo k porušení zpovědního tajemství.

3. Po ukončení mimořádných opatření bude třeba dát příležitost ke svátosti smíření všem a
pozvat je k svatému přijímání v rámci poděkování za překonání nemoci (přesunutá
velikonoční zpověď).

4. Není dovolena zpověď prostřednictvím elektronické komunikace (telefon, internet atd.).
Svatý stolec nikdy nedovolil zpověď po telefonu a všechna dosavadní prohlášení jasně
zakazují zpověď „na dálku“, přičemž upozorňují, že ve virtuálním prostoru „nejsou
svátosti“.

5. V případě, kdyby kněz nabyl přesvědčení, že nastala „závažná nutnost rozhřešení více
kajícníků najednou bez předchozího jednotlivého vyznání“, obrátí se na diecézního
biskupa, který má právo rozhodnout, zda se jedná o „závažnou nutnost“.

III. Návštěvy nemocných
1. Jste-li pozváni k nemocnému v domácnosti, běžte, ale dodržujte bezpečnostní opatření
(rouška, rukavice, dezinfekce).

2. Infikovaní pacienti v domácí léčbě nejsou v ohrožení života a návštěvu možno odložit.

3. Při návštěvách neinfikovaných pacientů v nemocnicích a domovech je třeba dodržet
všechna nařízení těchto ústavů s tím, že umírajícím nelze odepřít přijetí svátostí (jde o
„základní lidská práva a svobody“, která mají v Ústavě nejvyšší prioritu).

4. Návštěvy infikovaných pacientů izolovaných v nemocnicích jsou možné jen v plastové
kombinéze a všech ostatních ochranných prostředcích, které používají lékaři.

IV. Svaté přijímání
Výklad třetího církevního přikázání („Přijmout Svátost oltářní aspoň ve velikonoční době“) říká, že se jedná o časové období od Popeleční středy do Slavnosti Seslání Ducha Svatého. Vzhledem k současné situaci usilovně povzbuzuji všechny věřící k duchovnímu svatému přijímání,
kterému má předcházet kající úkon a dokonalá lítost. Nové příležitosti ke zpovědi a splnění
tohoto přikázání budou pro všechny po ukončení pandemie.

V. Svatý týden
Organizace bohoslužeb Svatého týdne vychází z dekretu Kongregace pro bohoslužbu a svátosti
ze dne 19. 3. 2020.

Květná neděle. Použije se třetí způsob. Bez vycházení z kostela a průvodu je však možné na
začátku mše sv. požehnat ratolesti, které mohou zůstat v otevřeném kostele k rozebrání.
Pokladničky postní almužny se přinesou až na první veřejnou bohoslužbu. Farnostem navrhujeme, pokud nebudou mít jinou urgentní potřebu pomoci, určit výnos jako pomoc Charitám s mimořádnými výdaji na pandemii.

Velikonoční třídenní – účast na bohoslužbách není povinná. Povinná je účast na mši svaté na Boží hod velikonoční. Zároveň ale platí vyhlášení zákazu shromažďování a na účast se vztahuje dispens.

Ve Svatém týdnu doporučuji dodržet obvyklý pořad bohoslužeb, přestože budou bez účasti
věřících. Každý kněz však koná obřady jen jednou. Je třeba informovat farníky o tom, kdy začínají tyto bohoslužby, aby se mohli s celebrantem duchovně spojit ve svých domovech, případně skrze elektronické prostředky.

Zelený čtvrtek
1. Missa Chrismatis s posvěcením olejů se v katedrále bude konat bez účasti věřících v 8,30.
(Připravujeme přenos této bohoslužby. Přístupovou cestu oznámíme později.) Obnova
kněžských závazků se překládá na pouť kněží za vlastní posvěcení. Svaté oleje pro
děkanáty je možné si vyzvednout v katedrále ve čtvrtek od 10 do 12 hodin a také v pátek
od 10 do 12 hodin. Kněžská sbírka na pomoc kněžím v Moldávii se překládá na kněžskou
pouť.

2. Všem kněžím se výjimečně dovoluje, aby v tento den slavili mši na památku večeře Páně
bez účasti lidu. Obřad mytí nohou se vynechává. Na konci mše na památku Večeře Páně
se vynechává průvod a Nejsvětější svátost se uchová ve svatostánku.

Velký pátek

1. Během Velkopáteční bohoslužby se do přímluv vloží zvláštní úmysl (viz příloha č. 1).

2. Nedoporučuje se připravovat Boží hrob ani soukromé uctívání Kříže. Povzbuďte věřící
k adoraci Kříže ve svých domovech.

Bílá sobota

Je vhodné nechat otevřený kostel a v něm je možné vystavit kříž. Sbírka na Boží hrob se ruší.

Velikonoční vigilie

Ať se dodržují liturgické předpisy pro Velikonoční vigilii dle úpravy Vademeca.

Boží hod velikonoční
Ruší se tradiční obřady požehnání velikonočních pokrmů. Místo toho doporučuji věřícím obřad
požehnání pokrmů doma před velikonoční snídaní (viz příloha č. 2). Prosím, abyste ho dali na
internetové stránky farnosti; případně nakopírovali a nabídli v kostele.
Sbírka na kněžský seminář se ruší.

VI. Koncelebrace

Během celého období se ponechává na předsedajícím příprava kalicha, přijetí z kalicha a
purifikaci. Koncelebrující přijímají Tělo Kristovo a namáčením Kristovu Krev, načež předsedající přijímá pitím Krev Páně a purifikuje liturgické nádoby.

VII. Slavnost Prvního svatého přijímání

1. Pokud jsou zavřeny školy, mají být děti doma. Proto se pro ně neorganizují žádné aktivity
ve farnostech (včetně první svaté zpovědi). Upozorňuji však na nabídky Katechetického
centra, které je dobré využít.

2. Pokud stav epidemie nebude zrušen a děti nepůjdou do školy, je nutno zrušit První svaté
přijímání až do ukončení epidemie. Až se vrátí děti do škol a bude zrušen stav nouze,
rozhodnutí o Prvním svatém přijímání je nutno nechat na jednotlivých rodičích po dohodě
s farářem. Každý případ je zapotřebí rozlišit individuálně, není možné rozhodovat
hlasováním nebo většinovým názorem.

3. Povzbuzuji duchovní správce, aby byli ve stálém kontaktu (telefonním nebo e-mailovým)
s rodinami dětí, které se připravují k Prvnímu svatému přijímání, a naslouchali jejich
názorům.

VIII.Křest

Zvláště křest dospělých je třeba odložit na Svatodušní vigilii, pokud bude zrušen nouzový stav.
Jinak je možné křtít v minimálním společenství jen za přítomnosti rodičů a kmotrů.

IX. Pohřeb

Na pohřby existuje státní výjimka, ale je třeba být velmi opatrný a dohodnout se jen na malé
skupině nejbližších. Doporučuji pohřební obřad jen u hrobu.

UPOZORNĚNÍ

Výše zmíněná nařízení se mohou měnit.

Drazí Bratři!
ujišťuji vás, že v této náročné době jsem s vámi a modlím se za vás. Společně s pomocnými
biskupy jsem vám k dispozici. Mimořádný čas je pozváním k našemu posvěcení. Věřím, že
působení světců pak ponese bohaté plody.
I já prosím slovy z Missa chrismatis: „Modlete se i za mě. Prosme Pána: ať je váš biskup věrný
svému apoštolskému poslání a ať se mezi vámi opravdu stane obrazem Ježíše Krista, velekněze,
dobrého pastýře, učitele a služebníka všech“.
Svěřuji vás a vaši službu Ježíši Kristu Nejvyššímu Veleknězi a ze srdce Vám žehnám.

+Jan Graubner, arcibiskup olomoucký

Celý dokument dostupný zde.

Meditace na 1. sobotu v dubnu 2020

Nesení kříže

Autor:
ThDr. Sławomir Radulski SAC

Zdroj: Farnosti Radešínská Svratka a Olešná
www.pallotini-pastorace.cz

Tato cesta je jiná než všechny ostatní.
Na světě je tolik cest, ale žádná z nich nebyla taková jako tato. Lidé chodí rozmanitými cestami. Někteří vypadají, že dobře vědí, kam směřují.
Jiní se pohybují, jako by nevěděli, kam jejich cesta vede. Existují různé cesty.
Ale pouze tou jednou jedinou kráčel Boží Syn považovaný lidmi za odsouzence.
Jak bolestný byl pro Ježíše vřískot a výkřiky:
Ukřižuj ho! Ukřižuj ho! Nemáme krále, jen císaře!
Kdyby nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali! Propusť nám Barabáše!
(Srov. J 19,15 a Luk 23,18)

A on stál. Bezbranný, zmučený a ponížený. Ten, jenž se pro nás a naši spásu stal člověkem. (Srov. Apoštolské vyznání víry)
Ten, jenž konal znamení a zázraky:
uzdravoval, posiloval, vracel zrak a sluch, a dokonce křísil mrtvé.
Ten, jehož poslouchalo jezero i vichřice.
Vždy měl slova útěchy, pozvedal, napomínal a ujímal se chudých, malých a těch,
kterými druzí pohrdali. Bůh, láska v lidském těle.
A hle, nyní tato Láska v lidském, zbitém, poníženém, raněném a poplivaném těle
stanula před lidským tribunálem, plným žárlivosti. Bůh se podrobil lidskému soudu.
Dovolil, aby ho zatkli, ponížili a odsoudili.
To dokáže jen nekonečná Láska, která ví, jaká je cena vykoupení nás,
hříšných smrtelníků, od věčné záhuby. Žádný hlas nebyl proti?
Nikdo, kdo by se zastal Spravedlivého?
Nikdo, kdo by odvážně vykřikl, že celý tento proces – údajně ve jménu zákona – je velká fraška? Neobjevil se žádný odvážný muž, jehož hlas by byl při soudu významný?
Byla zapotřebí až odvaha žen, slabých a těch, které neměly hlasovací právo?
Jen ony budou Krista provázet na křížové cestě kromě přinuceného Šimona,
který se právě vracel z pole?
Mezi těmito statečnými ženami nepochybně byla ta, jejíž Syn, Ježíš z Nazaretu,
byl odsouzen karikaturním soudem.

Režisér Mel Gibson nám ve svém filmu Umučení Krista ukázal mnoho vzrušujících scén.
Jedna z nich ukazuje právě křížovou cestu. Ježíš nese kříž úzkými uličkami Jeruzaléma. Obklopují ho rozzuření lidé, vrhají po Něm kameny, plivají na Něj, útočí na Něj…
Vojáci Ho jakoby brání, ale je jasné, že se kvůli odsouzenci příliš nevzrušují.
Ježíš nesoucí kříž, obrán o vše, i o lidská práva, je mimo společnost.
Ti slušní, dokonce zbožní, Jím umí jen pohrdat. Ale je zde Matka.
Maria se pokouší k Němu dostat, ale nemůže se prodrat davem.
Běží z jedné strany, pak z druhé, nakonec Mu vybíhá vstříc a než ji odstrčí stráže,
může na Něj pohlédnout. Vidí, že je zbitý, má tak oteklé oko, že vidí jen jedním.
Je to namáhavé, aby něco uviděl z levé strany, musí otočit hlavu
a podívat se tam zdravým pravým okem.

Scéna filmu šokuje svou brutalitou; jak nelidsky to muselo vypadat ve skutečnosti… Nepopsatelné utrpení.
Ve chvíli, kdy Maria spatří svého Syna, voják Ježíše ještě silněji udeří, až vytryskne krev.
Tehdy si Maria vzpomene na svého synka v nazaretském domku,
malého Ježíška, jenž k ní utíká a padá a ona mu běží na pomoc…
Dospělý Ježíš zvolna padá tváří do prachu ulice a ona Mu nemůže pomoci.
Scéna setkání Matky a Syna. Bijí její dítě a ona Ho nemůže ochránit.
Maria, Matko, mnohokrát jsi Mu v dětství pofoukala pohmožděniny,
bděla jsi, když měl horečku, líbala jsi Mu prstíky, hladila po hlavě.
A nyní tělo tvého Syna, trýzněné bolestí a pokryté krví, leží na jeruzalémské dlažbě…
Maria, Boží Matka, spolu s Ježíšem není pouze jedno zastavení na křížové cestě,
ani dvě zastavení v případě snímání z kříže. Maria Ježíše provází ustavičně.

Tam, kde On zakouší nepředstavitelné tělesné utrpení, ona Ho provází mateřskou láskou. Neexistuje žádná křížová cesta, kdy někdo nese svůj kříž ve spojení s Kristem,
aby ho neprovázela také nejsvětější Matka.
Všichni trpící, nemocní, pronásledovaní, osamělí, nespravedlivě souzení,
utlačovaní, odmítaní a nechtění mohou počítat se zvláštní péčí nebeské Matky.
Maria by mohla volat tehdy na jeruzalémské cestě slovy biblické knihy Pláče:
Všichni, kteří jdete kolem, popatřte a hleďte, je-li jaká bolest jako bolest moje,
ta, která mi byla způsobena, jíž mě zarmoutil Hospodin.
(Srov. Pláč 1,12)

Určitě takto volá, když stojí vedle každého z nás, dotýká-li se nás utrpení,
neseme-li i my jako náš Pán Ježíš Kristus svůj každodenní kříž.
V tomto tajemství je ale ještě něco víc,
co nám Nejsvětější Panna zvláště zjevuje prostřednictvím pasáčků Lucie, Hyacinty a Františka. Maria se zjevila ve Fatimě a kráčí dál křížovou cestou světa.

Je třeba říci toto:
Panna Maria zjevující se v tuto mimořádnou chvíli světových dějin,
nadále provází Ježíše, jenž – můžeme-li to tak říci – stále nese kříž.
Je to týž Kristus, jehož tehdy odmítl a odsoudil k smrti nejprve židovský lid
a potom římský prokurátor, když vydal krutý rozsudek bičování a krutého ponížení.
A potom odsoudil k smrti nevinného, přestože – jak sám přiznal – na Něm nenalezl žádnou vinu. (Srov. J18,38)
A ti, kteří i dnes na různých tribunálech a soudech odsuzují Ježíše a vynášejí nelidské rozsudky zabíjením nenarozených nebo eutanazií nevyléčitelně nemocných,
což neodsuzují Krista a neposílají Ho na hanebnou smrt na kříži?
A co schvalování zákonů porušujících nejen Evangelium a morální nauku Církve,
ale i zdravý rozum?

A odmítáme-li my, věřící, Evangelium, není to odsuzování Ježíše?
A opomíjení potřebných, lhostejnost k těm,
kteří potřebují obyčejné gesto podpory nebo přítomnosti?
Kolik je takové lhostejnosti nejen vůči cizím, neznámým,
ale i v našich rodinách a mezi nejbližšími?
Slepá honba, kdo vlastně ví za čím, hádky a nenávist… Jak je to na věčnosti?
Nejsme trochu jako ti, kteří podobně jako kněz či levita
z Ježíšova podobenství o milosrdném Samaritánovi
minuli zbitého a trpícího člověka ležícího u cesty jen proto,
že se možná báli, aby nebyli nečistí, jinak řečeno, měli svůj život, svoje záležitosti a priority? Nebo jen proto, že zvítězil přísný zákon a vlastní zájem, a ne druhý člověk?

Kdo z nás zde nemusí dobře prozkoumat – zpytovat – své svědomí?
Ostatně není každý hřích opětovným odsouzením Ježíše k utrpení?
Neodsuzujeme tak znova a znova Toho, jenž nás tak miloval,
že sestoupil z nebe, přijal za nás hanebný rozsudek a prošel křížovou cestou?
Maria, milovaná Matko, provázející Ježíše cestou na Kalvárii,
prosím Tě, střež mě svou modlitbou a přímluvou.

Dej, ať svými skutky neposílám Ježíše na křížovou cestu ani v sobě, ani v druhém člověku. Byla´s poslána do Fatimy, abys nám připomněla, k čemu vede hřích
a odmítnutí pravdy Evangelia, odmítnutí Krista.
Ukaž nám, jak žít v této naší všednosti, v našem přítomném světě,
kde Tvůj milovaný Syn a náš Pán, je tolik odmítán a pohrdán.
Prosíme, pomoz nám a pomoz mi zachovat věrnost pravdě Evangelia.
Uchraň mě hříchu, abych nekřičel jako jeruzalémský dav: Ukřižuj ho!
(Srov. Mk 15, 13; Luk 23, 21)

Fatimská Paní, chci spojovat všechna svá utrpení, nemoci a dobrovolné oběti,
jak to dělali Lucie, Hyacinta a František, s utrpením Tvým a Tvého milovaného Syna.
Chci je přinášet skrze Tvé Neposkvrněné Srdce pro záchranu ubohých hříšníků
a uchránit je i každého z nás od pekelného ohně, od věčnosti bez Boha.
Matko, nikdy nás neopouštěj!
Provázej nás na naší pozemské cestě,
která se často – byť maličko – zdá být podobná oné jediné cestě po jeruzalémské dlažbě,
na níž klopýtal náš Pán.

Ať se všechno děje ve spojení našeho „ano“ s Tvým „fiat“.
A také s oním věčným ano, které jediný Boží Syn řekl svému Otci,
když beze zbytku přijal Jeho nejsvětější vůli.
A pokud se i nám stane, že klesneme, tím víc při nás stůj,
abychom jako Kristus Pán dokázali povstat a jít dál.
Dej nám něhu Veroniky a sílu Šimona z Kyrény,
abychom Kristu, Spasiteli světa, pomohli, jak jen dokážeme.
Ale především uzavři nás všechny ve svém přečistém,
nejvěrnějším a Neposkvrněném Srdci – Tvým Synem milovaném.
Ať takto zachráněni můžeme být Tvými spolupracovníky na tom díle,
k němuž nás neustále zveš ve své fatimské výzvě.