Author: farnost

Drazí bratři a sestry,

Kristus zvítězil! Zvítězil nejen nad smrtí, když třetího dne po svém ukřižování vstal z mrtvých, ukázal se svým učedníkům a mnoha dalším. On zvítězil nad smrtí proto, že před tím přemohl ďábla a zvítězil nad hříchem. Jeho vítězné tažení pokračuje ve všech, kteří křtem vstoupili do jeho smrti, byli zbaveni hříchu, který je příčinou smrti, dostali účast na jeho božském životě. On, vítěz nad hříchem i nad smrtí, už od křtu přebývá v nás. My jsme sice slabí a podléháme různým pokušením, protože žijeme ve svém těle uprostřed světa, ale v nás žije Vítěz.
Jestliže jsme se v postní době cvičili v důvěrném vztahu k Bohu a často jsme k němu volali, aby nás v naší slabosti posilnil, aby v nás a skrze naše srdce, které jsme mu odevzdali, miloval ty, které sami milovat nedokážeme, aby s námi nesl kříže, které jsou pro nás těžké, pak v době velikonoční jsme pozváni, abychom měli podíl na Kristově vítězném tažení světem. Začít musíme opět u sebe. Především nově uvěřme, že Kristus, ten slavný vítěz nad smrtí a přemožitel pekelných mocností, je v nás. Dejme mu v sobě prostor, dejme mu to místo, které mu patří, aby byl středem naší pozornosti, ne zapomenutý někde v koutě, na něhož si vzpomeneme jen, když je nám zle. Vychutnávejme si tu čest, které se nám dostalo jeho přítomností. Nebojme se z toho radovat a nestyďme se o tom mluvit.

Nejsme ještě v nebi a každý si vlečeme své kříže a slabosti, zlozvyky. Přepadají nás různá pokušení, jak už to k životu patří. Jako velikonoční lidé však na zkoušky a pokušení nemusíme být sami. Vítěz je nejen s námi, na naší straně, ale přímo v nás. Počítejme s ním. Nechejme ho zvítězit i v nás nade vším, co spoutává a omezuje. Už opravdu nemusíme být nesvobodnými otroky svých zlozvyků či starých chyb a špatných vztahů, už nemusíme tak často prohrávat v mravním boji a bát se překážek, které sami neumíme překonat. Stačí v každé těžké chvíli, kterou neumíme zvládnout dobře sami, říkat:

Ježíši, který jsi absolutním vítězem nad zlem, přemoz toto zlo ve mně.

Apoštolové dostali úkol vydávat svědectví o Zmrtvýchvstalém. Dnes je to úkol pro každého z nás. Jestli Kristus vítězí nad zlem v nás, stáváme se svědky jeho vítězství i pro naše okolí. Jeho vítězná přítomnost mění i naši tvář, která získává Kristovu podobu, a lidem z našeho okolí umožňuje setkání se Zmrtvýchvstalým v nás.
Ani z apoštolů se nestali andělé, ale zkušenost osobní proměny učinila jejich svědectví věrohodným. Petr, který Krista zapřel, nejen zakusil odpuštění, ale přijal dokonce pověření vést společenství církve. Opakovaná zkušenost odpuštění, Kristovy lásky a jeho vítězství nad naší ubohostí je i dnes pozváním do společenství církve. Když emauzští učedníci potkali na cestě Krista a poznali ho při lámání chleba, spěchali do společenství. Každá pravá zkušenost se Zmrtvýchvstalým přivádí do církve a zve k aktivnímu zapojení do farnosti. Tam nás, stejně jako emauzské učedníky, čeká nové setkání s vítězným Kristem. Ten, který řekl, že bude uprostřed těch, kteří jsou v jeho jménu, se po vzkříšení opakovaně zjevuje ve společenství apoštolů. Velikonoční církev je pak společenstvím nejen v rovině lidské, přátelské, ale i božské, protože je tajemným tělem Kristovým a znamením jeho přítomnosti pro svět.

Setkání se Zmrtvýchvstalým ve společenství přitahovalo věřící v Krista každou neděli. I Vás si dovoluji pozvat do shromáždění církve nejen kvůli tomu, že jde o naši nedělní povinnost, ale především kvůli příležitosti setkat se s Kristem a vytvářet spolu s ostatními svaté společenství církve, tajemného Kristova těla, které je pro okolní svět viditelným znamením Kristovy přítomnosti a živým svědectvím jeho vítězství, které přináší naději světu. Pokud se bez vážného důvodu nepodílíme na vytváření živého společenství církve, oslabujeme její přítomnost ve světě. Přitom musíme uznat, že svět má na naše svědectví právo. Rád bych Vás proto pozval ke mši svaté i v jiné dny, než neděle, abyste pro sebe čerpali posilu a povzbuzení a zároveň vydávali světu svědectví. Na naší aktivitě bude záležet, jestli současný svět uvidí živou církev a bude mít možnost setkat se v našem společenství s vítězným Kristem. I to je misie, i to je velikonoční svědectví o Zmrtvýchvstalém, které jsme posláni vydávat.

Blahopřeji Vám ke vznešenému úkolu vydávat svědectví o přítomnosti vítězného Krista a pověření přinášet dnešnímu světu skutečnou naději. Děkuji všem, kteří se umějí radovat z přítomnosti Zmrtvýchvstalého ve svém srdci a nechávají ho v sobě vítězit nad zlem. Všem přeji mnoho radostných zkušeností z vítězství Krista v nás. Těším se na Vaši spolupráci při vydávání svědectví o Zmrtvýchvstalém našemu okolí.

Velikonoční radost ať naplní každého z Vás a radost z Hospodina ať je Vaší silou! K tomu ze srdce žehná

arcibiskup Jan

Drazí bratři a sestry,

z evangelia jsme slyšeli, že Duch vedl Ježíše na poušť. Vede Duch Svatý i nás? Kam nás chce Duch vést v postní době? Umíme ho slyšet? Jak je to s jeho vedením? Někteří lidé nepřemýšlejí o duchovních věcech, i když jsou křesťany. Možná se snaží být dobří a plnit povinnosti, ale zůstávají se svým životem sami. To je škoda. Jestli si nás Bůh tak zamiloval, že se kvůli nám stal člověkem a za nás umřel, abychom my mohli věčně žít, bylo by dobře přátelství s ním více rozvinout. Vnímat jeho přítomnost, být pozorný k jeho vedení, prožívat radost z jeho blízkosti a zakoušet dobrodružství společné cesty.

V době Velkého postu si obvykle dáváme nějaká předsevzetí, snažíme se o kající a dobré skutky, odnaučujeme se zlozvykům či procvičujeme ctnosti. Našim cílem však není dokonalost podle nějakého daného vzoru, nýbrž splnění toho, co od nás Bůh očeká- vá. Každý jsme jiný a Bůh to ví. On jediný zná naši osobní cestu. Základní rysy toho, co od nás Bůh čeká, jsou pro všechny stejné. Všem dal pravidla svých přikázání, od všech čeká, že budou plnit své povinnosti jako členové rodiny či církve, povinnosti pracovní nebo občanské. Každému dal svědomí, abychom je poslouchali. Svědomí je přece Boží hlas v srdci člověka. Také andělu strážnému říkáme v modlitbě: na tvá vnuknutí pozor dávám. Ano, andělé jsou Božími posly, kteří připravují cestu pro Ducha Svatého, který pak působí v duši, když ona říká andělovu poselství jako Maria své ano. Jeho působením se i v nás stává Bůh novým způsobem přítomný, když žijeme Boží slovo. Isvětci nás učí, že přijímat a uskutečňovat podněty Ducha Svatého je nejlepší cestou k našemu posvěcení.

Čím začít? Uvěřit, že mě Bůh miluje a rozhodnout se nikdy mu neříkat NE. O některých věcech víme docela jasně, že je Bůh chce, či nechce. Odmítnout hřích a plnit povinnosti. Když poslechneme v jasných věcech, můžeme počítat s tím, že nám Bůh ukáže další cestu.

Ne každý nápad je od Boha. Proto je třeba rozlišovat. K tomu použijeme jednoduchá pravidla: Protože Bůh si nikdy neprotiřečí, Duch Svatý od nás nemůže svým vnuknutím žádat něco, co by bylo proti Božímu slovu, učení církve či povinnostem našeho povolání. Boží vnuknutí může zpočátku probouzet strach, ale když ho přijmeme, naplní nás pokojem a pocitem pokory. Některá vnuknutí nevyžadují žádné rozvažování, když vedou například k tomu, abychom věc, která je naší povinností, dělali pečlivě, s dobrým úmyslem, z lásky. Pokud nás vnuknutí vede k něčemu nezvyklému, je třeba zvážit, jestli je to rozumné, jestli to neodporuje našim povinnostem, jestli se nám opravdu zdá, že jde o Ježíšův hlas, jestli v sobě cítíme pokoj, když s ním souhlasíme. Pokud jde o věci závažné, pak je třeba to vidět a vážit s někým jiným, například se zpovědníkem. Taková porada může nejen chránit před chybou, ale také vést k pokoře a pokoji duše.

Díky poslušnosti Bohu i v maličkých věcech můžeme na duchovní cestě udělat větší pokrok, než za léta úsilí, které jsme si stanovili sami. Věrnost malým věcem přitahuje velké. Když si však uvědomíme, že jsme nějaké vnuknutí Ducha zanedbali, není třeba klesat na mysli, ale pokorně odprosit Pána a prosit o víc věrnosti. Když se zdá, že jsou před námi těžké věci, na které nemáme dost sil, řekněme mu s jednoduchostí a důvěrou: Pane, já na to nemám, ale když to opravdu chceš, dej mi k tomu sílu a já jdu do toho. Když máme mluvit, poprosme kratince: Dej mi, Pane, svého Ducha. Mluv skrze mne ty, ať se ukáže tvá moudrost. Když nedokážeme někoho milovat: V této situaci, Pane, neumím milovat, ale ty to dokážeš. Já ti dám k dispozici své srdce a ty v něm miluj. Když přijde nějaký kříž: Pane, nikdo není větším odborníkem na nesení kříže, než ty. Nes ho se mnou.

Abychom lépe vnímali Boží blízkost během dne, je třeba si udělat každý den chvilku na důvěrné setkání s ním v modlitbě. Vejít do hlubiny svého srdce a tam se s ním setkat. Tak se ztišit a zmlknout, abychom mohli slyšet jeho hlas. Vychutnat jeho blízkost a přátelství. Najít odvahu lišit se od světa a být v postoji lásky. Když se někdy zdá, že je Bůh daleko, že ho neslyšíme, ba ani on nás neslyší, udělejme nezištný dobrý skutek. Protože on je Láska, není možné, aby nebyl v nás, když milujeme.

Drazí přátelé,
vstupme do postní doby jako do školy. Udělejme si tentokrát kurz přátelství s Bohem a nechejme se vést Božím Duchem. Buďme si navzájem dobrými spolužáky a povzbuzujme se, pomáhejme si, sdělujme si své zkušenosti. Ručím Vám, že pro všechny, kteří to vezmou vážně, bude tato postní doba božským dobrodružstvím a skvělou přípravou na Velikonoce, na nový objev Zmrtvýchvstalého.

K tomu všem ze srdce žehná
arcibiskup Jan