Citáty Matky Terezy a sv. Jana Pavla

Citát Matky Terezy z Kalkaty

Lidé jsou často nerozumní, nelogičtí a sobečtí.
Přesto jim odpusťte.

Budete-li k nim laskaví, stejně vás obviní ze sobectví a nízkých motivů.
Zůstaňte laskaví.

Budete-li úspěšní, získáte některé falešné přátele a opravdové nepřátele.
Přesto pokračujte.

Budete-li upřímní a čestní, lidé vás podvedou,
vy ale zůstaňte upřímní a čestní.

Strávíte-li léta budováním něčeho, co vám jiný zničí přes noc,
budujte znovu.

Naleznete-li štěstí, klid a mír, budou vám závidět.
Zůstaňte šťastní.

Na dobro, které uděláte dnes, zítra lidé zapomenou.
Přesto dál dělejte dobro.

Dávejte světu to nejlepší, co je ve vás,
a i když to nemusí stačit, přesto dávejte dál.

Citát sv. Jana Pavla

„Raduji se, též vy se radujte.“

Papež napsal tato slova na lístek v noci z 1. na 2. dubna 2005. 2. dubna 2005 pak zemřel.

Zvolí církev věrnost evangeliu, či přízeň mocných a potlesk většiny?

Tématu lásky se věnoval Mons. Tomáš Halík ve své řeči v rámci děkovné mše svaté, která se uskutečnila 2. července v piaristickém chrámu Nalezení sv. Kříže v Litomyšli jako součást programu Národního festivalu Smetanova Litomyšl. Jeho slova však mířila dále, než jen k plnému kostelu, a měla i kritickou notu. Ta směřovala nejen do řad politiků, ale i do řad církevních.

„Kdo miluje otce nebo matku víc než mne, není mě hoden. Kdo miluje syna nebo dceru více než mne, není mě hoden.“

To jsou tvrdá slova. Kdo vůbec může vznést takový nárok? Náš vztah lásky a odpovědnosti k členům naší vlastní rodiny je něco, co je hluboce zakořeněno v podstatě člověka, co má své kořeny psychologické a ideologické, co je chráněno jedním z přikázání desatera. Kdo může něco takového relativizovat? Ten jediný, který je absolutní, Bůh sám. A my věříme, že Ježíš Nazaretský je pro nás božím slovem, že jeho osoba, jeho příběh, jeho učení, jeho slova, jeho činy jsou způsobem, jak Bůh oslovuje nás. V něm všechna plnost božství přebývá a on může vznést takový nárok. Připomíná nám to dvojí přikázání lásky: miluj pána svého boha z celého svého srdce, z celé své mysli, celou svou silou a svého bližního jako sebe. Miluj Boha. Ale jak se to dělá? Co se tím konkrétně myslí?

Před několika lety jsem se odebral do samoty a meditoval právě nad tímto slovem. Z těch meditací vzešla knížka Chci, abys byl. Tam jsem si uvědomil, že málokterá slova znamenají pro různé lidi tolik různých věcí jako láska a Bůh. Třeba si uvědomit, co těmito slovy myslíme. Chtěl jsem přiblížit ta velká slova evangelia o lásce k Bohu, o lásce k bližním, ba i o lásce k nepříteli, i těm, pro které slovo Bůh je zastřeno oblakem tajemství, otázek a pochybností. A proč má teolog se zabývat tématem lásky, o kterém bylo už tolik napsáno? Tolik krásné poezie a románů, tolik filozofických úvah… Ano, je to slovo, které je pro náboženský svět klíčové. Slovo transcendence je vlastně náplní slova láska, sebepřekročení. Smyslem lásky je sebetranscendence, sebepřekročení. Miluji opravdu toho, který je pro mě cennější, než jsem pro sebe já sám. Miluji to, čemu dávám přednost i před svým vlastním sobectvím, před svými vlastními egoistickými zájmy. Velikost lásky je tato sebetranscendence, a proto opakem lásky není nenávist, ale sebeláska, narcismus, egocentrismus. A láska je osvobození z toho největšího vězení, kterým je vězení našeho vlastního já. Ta krása lásky, ta opojná krása lásky. Ta závrať, která se zmocňuje člověka, který opravdu miluje, znamená, že se v lásce dotkl absolutna, že dokázal překročit sama sebe, své zájmy a že byl svobodný od sebe. Ta svoboda přináší naprosto jedinečnou zkušenost Boha.

Kdysi jsem napsal provokativní větu, že Boha možná nezajímá, jestli v něj věříme, ale velmi mu záleží na tom, jestli ho milujeme. Nezáleží mu na tom, zda v něho věříme v tom smyslu, že máme nějaký názor na boží existenci. Ty naše lidské názory jsou vždycky velmi daleko od té božské skutečnosti. To, na co se nás Bůh ptá, je, jestli ho milujeme. Ano, je přirozená námitka, že nejdříve v něho musíme věřit, a pak teprve ho můžeme milovat. Myslím si, že to není pravda. Myslím si, že teprve ten, kdo miluje, může vůbec porozumět tomu, co znamená slovo Bůh. „Kdo nemiluje, Boha nezná,“ říká Písmo. Teprve ve zkušenosti lásky, ano i lásky k druhým lidem, je-li nezištná, opravdová, je ona božská síla lásky, je ono absolutno. A ta krása lásky je ta závrať z toho, že jsme se dotkli absolutna. To je něco, co nám nemůže nahradit vůbec nic na tomto světě.

Platon říkal, že i tělesná láska, mezilidská láska a erotická láska je už jakýmsi prvním stupněm téhle té velké božské lásky. Ano, na všechny druhy naší lásky, jestliže jsou upřímné a osvobozené od naší sebelásky, padá něco z té záře, krásy a hloubky boží lásky. Vztahu mezi člověkem a Bohem. Teprve ve zkušenosti lásky můžeme pochopit, co znamená slovo Bůh. „Kdo nemiluje, Boha nezná,“ říká Písmo. Ano, je mnoho druhů lásky. Francouzský filozof Gabriel Marcel rozlišuje l‘amour oblatif a l‘amour possessif. Lásku, která je posesivní, tedy vlastnická, která chce druhého vlastnit, a lásku, která je obětavá, která se pro druhého vydává. Boha nemůžeme milovat tou posesivní láskou. Ano, jsou lidé, kteří by chtěli Boha vlastnit, kteří by ho chtěli používat jako bůžka pro štěstí nebo pro plnění vlastních přání. Ale to je magie, protiklad víry.

Křesťanství nám říká, že lásku k Bohu nelze oddělit od lásky k člověku. „Jestliže říkáš, že miluješ Boha, kterého jsi neviděl, a nemiluješ bratra, kterého vidíš, jsi lhář,“ říká Písmo. Ano, křesťanství nám ukazuje hluboké spojení mezi lidským a božským. Boha nemůžeme milovat jako předmět, protože Bůh není předmět. My můžeme milovat druhé v božím světle. Co to znamená milovat druhého v božím světle? To znamená, že ten druhý, ať jakkoli ho miluji, pro mě není modlou. Že v tom vztahu zakouším právě to sebepřekročení. To, že láska je něco, prochází ještě tím svým konkrétním předmětem a míří až k tomu zdroji lásky, kterým je Bůh. Skrze bližní je s námi Bůh v Kristu.

Kristus říká: „Kdo miluje mne nebo kdo miluje otce nebo matku, děti více než mne, není mne hoden.“ A co je to Kristovo já? To Kristovo já se neomezuje jenom na člověka – Ježíše v Nazaretu, který žil před 2 000 lety. Ježíš sám rozšířil své já. Řekl nám něco velmi podstatného. „Kdekoliv jste nasytili hladové, oblékli nahé, navštívili vězně, potěšili na cestě, to jsem byl já. A když jste odmítli tuto službu lásky, mne jste odmítli.“ Tohle jsou závažná slova pro naši dobu. Na našem kontinentu jsou desetitisíce lidí, kteří prchají před válkou, smrtí a zhoubou. Nesmíme si nechat my, kteří jsme v sobě nezapřeli lidství, svědomí a srdce, potupnou nálepku jakýchsi naivních sluníčkářů a vítačů. Ano, i my víme, že je třeba střízlivě rozlišovat mezi lidmi, kteří jsou skutečně obětí násilí, a mezi lidmi, kteří jsou obětí planých slibů těch, kteří kupčí s lidskou nadějí, že se někde budou mít lépe, budou žít důstojný život. Ale i tito lidé mají právo na naše porozumění.

Naše vláda před časem přijala usnesení, že nepřijmeme ani jednoho, žádného uprchlíka. Tohleto usnesení je popřením evangelia. Ten, kdo pro ně zdvihl ruku, ten, kdo je schvaluje, ten, kdo vůči němu neprotestuje, zapřel Krista. Polská biskupská konference řekla jasně, jestliže naše vláda bude mít toto stanovisko, jestliže 90 % Poláků bude schvalovat toto stanovisko, my jako církev musíme říci ne, protože my se budeme řídit evangeliem a ne tím, abychom byli hezcí v očích moci. Ano, jsem velmi zvědav, a modleme se za naše biskupy, aby dostali ducha statečnosti, když se budou rozhodovat před tím, jestli budou věrni evangeliu, papeži Františkovi, anebo jestli budou usilovat o přízeň mocných, kteří je budou odměňovat, anebo popularitu větší. Prosme, aby pamatovali na slovo evangelia: „Nepřidáš se k většině, koná-li nepravost.“ My nesmíme se bát být v menšině a stát proti předsudkům většiny. Ano, musíme se snažit rozumět obavám lidí. Obavy jsou, jak jsem řekl na začátku, namístě. Ale proto máme víru, abychom obavy nenechaly pustit ke kormidlu našeho života. Aby se obavy nestaly strachem, a strach plodí agresivitu a nenávist, a proto nesmí mít místo v srdci křesťana.

Před rokem tady jeden muž středního věku přicházel ke svatému přijímání. Až v poslední chvíli jsem si všiml, že má na klopě placku s přeškrtnutým minaretem „Islám tady nechceme“. Hlásí se tím k hnutí pana Konvičky, Okamury a těchto lidí. Kdybych si toho včas všiml, svaté přijímání bych mu nepodal, protože není možné, aby ti, kteří se hlásí k ideologii nenávisti, přistupovali ke stolu Páně. My jsme dlouho měli velkou potíž, až do slov papeže Františka, abychom našli místo u stolu Páně pro ty, kteří jsou ve velmi komplikovaných životních situacích. A papež říká: „Buďme milosrdní.“. Ale není možné, aby ke stolu Páně přicházeli ti, kteří budou veřejně se hlásit k nenávisti, ať už to bude Haken-Kreuz, nenávisti rasové, ať to bude rudá hvězda, nenávist sociální, ať to bude tato nenávist kulturní a náboženská. Ať to budou tito lidé, kteří proti slovu Kristovu na nenávist odpovídají nenávistí. Ano, je třeba říct ne jakémukoli fanatismu. A zejména fanatismu, který zneužívá náboženské symboly. Ale není možné rozšiřovat nenávist vůči bratřím a sestrám, s nimiž nás spojuje stejné abrahámovské dědictví, a kteří mnozí cítí stejný odpor vůči násilí a zneužívání náboženství ve jménu násilí. To nám stále připomíná papež František a je třeba, aby všichni hlasatelé evangelia toto měli na mysli a nebáli se učit věci nepopulární.

Víte, kdysi jsem byl před Vánocemi pozván do nějakého rozhlasového pořadu a říkali mi: „Je to před Vánocemi, řekněte něco slaďoučkého“. Tak jsem říkal: „Madam, to nemohu sloužit. My křesťané máme být solí země, a nikoli cukrátkem.“ My jsme byli povoláni, abychom byli solí země, a ne šlehačkou a pocukrováním. My tady nejsme od toho, abychom vyhovovali předsudkům většiny a tomu, co se líbí mocným. My musíme někdy říkat nepopulární věci, protože je to pravda. My musíme být odpovědni evangeliu a Kristu, a ne těm, kteří nás budou odměňovat za loajalitu. Ano, Kristus klade velmi náročné požadavky. Slyšeli jsme to v dnešním evangeliu. Ano, je třeba v tomto těžkém světě na sebe brát kříž a pomáhat těm, kteří pod křížem padají. Ano, musíme vidět Krista v těch, kteří jsou pronásledováni, zbavováni domovů, musíme pro ně mít otevřené srdce. Jistě, jakým způsobem to uděláme, to už je další kapitola. To mi nepřísluší, o tom tady mluvit. Ale je třeba otvírat naše svědomí a srdce. Je třeba nenechat se zaslepit ideologií nenávisti a předsudky, byť by 90 % lidí tyto předsudky vyznávalo. Ano, jsme v místě, kde děkujeme za naši kulturu. Děkujeme za naši křesťanskou kulturu. Ale křesťanskost naší země, jakékoli země, se neměří tím, kolik lidí přijde na pouť na Velehrad, neměří se tím, kolik lidí je v kostelích, ale měří se tím, kolik lidí bere vážně Kristovo slovo. Měl jsem hlad a dali jste mi najíst, byl jsem na cestě a ujali jste se mě. Ano, jsou lidé, kteří nechodí mezi nás do církevního shromáždění, a přesto rozumějí těmto slovům, která požadoval Kristus. A pán říká: „K těm se přiznám v poslední den.“ A těm, kteří budou mít plná ústa zbožných frází, ale nebudou solidární s lidmi v jejich utrpení, k těm Kristus řekne: „Pryč ode mě, protože jste mě zapřeli a já zapřu i vás.“ Ano, Kristus říká náročné věci. Naše víra není cukrátko. Naše víra je náročná cesta. Ale my jsme byli na tuto cestu pozváni, protože vede k životu. Je to cesta lásky, která není láskou ve smyslu nějakých vznešených pocitů. Je láskou ve smyslu překročení, vykročení z vězení našeho sobectví. Na této cestě zakusíme obrovské osvobození a obrovskou radost. Jděme za Kristem, byť by lákadla tohoto světa zněla sebeintenzivněji. Amen.

zdroj: http://christnet.eu/clanky/5924/zvoli_cirkev_vernost_evangeliu_ci_prizen_mocnych_a_potlesk_vetsiny.url

Pastýřský list s pozváním na celostátní setkání mládeže

Drazí bratři a sestry, zvláště vy, mladí chlapci a děvčata!

Církev může obohatit život každého člověka, neboť v ní přebývá a promlouvá sám milující Bůh. Vy mladí jste její důležitou součástí. Vaším prostřednictvím může evangelium pronikat tam, kam se jinak dostává jen obtížně. Ne nadarmo Vaši delegáti v minulém měsíci během fóra mládeže diskutovali na téma evangelizace. Zaujalo mě, kolik odvahy a nadšení v sobě nosíte. Zároveň ale vnímáte nejedno nebezpečí, které se snaží uhasit Vaši touhu po Bohu a odvahu otevřeně o něm hovořit.

Vzpomeňme na slova papeže Františka, která pronesl na Světovém dnu mládeže v Krakově, když prohlásil, že nemáte být pohovkovou mládeží. Naopak, vyzýval Vás k odvaze, když řekl: „Milí mladí, je mnoho lidí, kteří Vás nemají rádi a chtějí Vás omámit, uspat, chtějí, abyste nebyli svobodní. Musíme bránit naši svobodu! Bůh nás zve, abychom byli politickými aktéry, myslícími lidmi a sociálními hybateli. Podněcuje nás, abychom vymýšleli solidárnější ekonomiku. Dnešní svět Vás žádá, abyste byli protagonisty dějin, abyste bránili svoji důstojnost a nenechávali o své budoucnosti rozhodovat druhé. Pán chce, aby se tvoje ruce proměnily ve znamení pokoje, společenství a stvoření. Ježíš tě volá, abys v životě zanechal stopu, která poznamená dějiny.“

Při různých příležitostech papež František upozorňuje, že naše doba je spletitá, protože se uchyluje k netolerantnímu relativismu všeho a využívá ty nejsofistikovanější způsoby manipulace, včetně těch mediálních. Mnozí kapitulovali, pravdu nehledají a spokojují se s konzumní mentalitou. Stávají se pohovkovou mládeží. Ne nadarmo se říká, že nejhorší nesvoboda je ta, kdy si zotročený své omezení vůbec neuvědomuje. Orientovat se dnes ve světě, nerezignovat na hledání pravdy a udržet si schopnost kriticky myslet, přivádět druhé k setkání s Boží láskou, to vyžaduje velkou námahu a pořádnou odvahu.
Jak odpovědět na tak naléhavé výzvy?
Jak se povzbudit na osobní cestě víry?
Jak získat odvahu hovořit druhým o evangeliu a Ježíšově lásce?

***

Milí mladí,

scházejte se ve svých společenstvích, společně se modlete, inspirujte svůj život slovy Písma, ale studujte také učení církve, přemýšlejte, diskutujte o něm a hledejte způsoby, jak ho uskutečňovat v praxi. Vodítkem Vám v tom mohou být materiály, které připravuje Sekce pro mládež. Například knížka „Křesťan ve víru světa“ shrnuje učení církve o lidské důstojnosti, rodině, společnosti, politice a ekonomii. Uprostřed společenství, ve kterém je přítomen sám Ježíš, dostanete odvahu k hlásání evangelia. Společně najdete i vhodné způsoby.
Mimořádnou příležitostí k vzájemnému povzbuzení je blížící se Celostátní setkání mládeže v Olomouci, které se ponese v duchu Božího slova: Nebojte se!

Přijeďte na setkání a pozvěte mladé ze svého okolí, jak věřící, tak ty, kteří teprve hledají.

Jeden den našeho setkání chceme prožít i s rodinami. Proto zvu na sobotu 19. srpna i vás tatínky a maminky spolu s Vašimi dětmi. Přijeďte mezi mladé, ukažte jim svou přítomností, že je možné prožívat rodinný život, přijímat děti a radovat se ze vzájemné lásky.

***

Milí bratři a sestry,

spojme se v modlitbě, aby se co nejvíc mladých lidí setkalo v Olomouci s osobní láskou Ježíše a prožilo, že církev jim má co nabídnout. Kéž mladí lidé pocítí blízkost Panny Marie, jejíž slova z Magnificat budou provázet následující tři Světové dny mládeže.

***

Mladí přátelé,

těším se na setkání s vámi už při Arcidiecézním setkání mládeže ve Zlíně v sobotu 1. dubna a pak na celostátním setkání od 15. do 20. srpna v Olomouci.
S přáním všeho dobra od Pána každému z Vás ze srdce žehná

arcibiskup Jan

Pastýřský list pro první neděli postní

Drazí bratři a sestry, vstupujeme do doby velkého postu, času mimořádných milostí, které jsou spojeny především s obrácením a pokáním. Ptáme se: jaké obrácení se od nás očekává? Za co máme dělat pokání?

O dnešní společnosti se říká mnoho kritických věcí. Jeden novinář píše: tvrzení, že naše doba je pokroková a posouvá se vpřed, je strašně mylné. Dnešní názory na sexualitu jsou ve skutečnosti jen oživením starého pohledu na svět. V pohanském Římě byla prostituce velmi rozšířená a zhoubná homosexualita byla běžná stejně jako zneužívání žen a dětí. Tehdy ovšem otřásla světem křesťanská morálka. Obětavá láska, sexuální čistota a manželská věrnost byly pro lidi tehdejší doby něčím šokujícím.
Tehdejší křesťané se prostě nepřizpůsobili duchu doby. Pochopili, že křesťanská morálka je založena na Kristově čistotě a lásce, která hledá dobro druhého a sebe staví do pozadí. Křesťané nemohli žít jako pohané, protože jejich pohled na svět a na sebe sama byl naprosto odlišný. V srdci a v duši byli jedno s Kristem. Jejich odlišnost přinášela nepřijetí, vyloučení ze společnosti, ba dokonce i mučednictví. Z jejich obětí však vyrostla nová Evropa.

Dnešní svět vypadá jako neschopný budovat věrná manželství a šťastné rodiny. Dospělí často vidí jen sebe a ne dobro dětí, když spolu žijí bez manželství, nebo se rozvádějí a děti okrádají o zdravé rodinné zázemí. Mnohé děti už neznají příklad věrné lásky, nemají představu zdravé rodiny a neumějí překonávat krize vztahů, odpouštět a nově darovat důvěru, protože se to nenaučili od svých rodičů. Taková společnost ztrácí naději na budoucnost. Kdo jiný, když ne křesťané, by mohl dnešnímu světu ukázat cestu?
Papež František se velmi snaží pomoci všem, kteří zažili v životě neúspěch, i v manželství, ale vyzval nás, abychom věnovali velkou pozornost manželství a rodině jak při výchově dětí a přípravě snoubenců, tak při doprovázení mladých manželství, abychom se učili žít ze svátosti manželství. Mnozí snad i nevědomky touto svátostí pohrdají, když žijí spolu bez svatby. Jako by tím Bohu říkali: „Nebudeme čekat, až nám dáš právo na manželský život, my si ho vezmeme sami. Nestojíme o tvou pomoc a požehnání, my to zvládneme po svém.“ Nebo prodají svou víru za peníze, o které by uzavřením manželství přišli. Jiní oslaví svatbu v kostele, ale žijí, jako by svátost manželství byla záležitostí jen svatebního dne. Ve skutečnosti, kdo opravdu pozval Ježíše nejen na svatbu, ale také do manželského života, ten zakouší, že i jazyk těla a živá gesta lásky se v jejich manželství stávají liturgickou řečí, stálým prožíváním svátosti. Papež si přeje, aby zkušenější manželské páry pomáhaly těm mladším. V některých farnostech už s tím máme dobrou zkušenost. Rád bych, aby se tato služba rozšířila do všech farností. Rád bych nabídl rodinné poradenství a různé kurzy, které pomohou rozvíjet kvalitní manželský život, a pomohou ve chvílích zkoušek. V každém děkanátu už působí pobočka Centra pro rodinu. Zajímejte se, prosím, o jejich nabídky a pomozte jim jako jejich spolupracovníci.

Jednou z důležitých akcí může být Vaše účast na letošním „Národním pochodu pro rodinu a pro život“ v Praze 22. dubna, který podporuje celá biskupská konference. Je důležité takto reagovat na koncepci rodinné politiky představené Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR, která odmítá představu rodiny jako společenství otce a matky v trvalém svazku a děti. Svou účastí zdůrazníme, že rodinu vnímáme jako základní buňku společnosti i církve.

Postní doba je příležitostí k novému začátku. Víme, co se od nás očekává. Víme, že nás křesťany nemohou nahradit lidé, kteří nepoznali Boží lásku a nedostali zvláštní pomoc ve svátosti manželství. Poznaný úkol se nám může zdát těžký, ale právě jeho plnění může být cílem postního snažení.

My křesťané jsme poznali, že mocný Bůh se z lásky k člověku stal bezbranným dítětem a sám sebe nabídl jako smírnou oběť za nás. Dal nám moc stát se Božími dětmi. Naučil nás dívat se na věci z úhlu věčnosti, dal nám úžasnou svobodu a zbavil nás strachu. Svobodní od světa i od sebe jsme schopni hledat dobro druhých a být šťastní z toho, že přispíváme ke štěstí jiných. Svou morálku stavíme na pravidlech Božího království, a i když jsme někdy považováni za blázny, ukazujeme, že jsme našli samu Boží moudrost, která pomáhá reálnému světu víc než zhoubné ideologie. Jsme sice jen slabí lidé, ale ukazuje se na nás Boží moc, když věříme v Kristovo vítězství. Osvědčili to i naši předkové, kteří si zachovali vnitřní svobodu i za tvrdých totalit dvacátého století a pomohli je přemoci.

Právě dnes záleží na každém z nás. Jestli se přizpůsobíme duchu doby a necháme se jím ovládnout, my sami přispějeme k zániku současné společnosti. Jestli však najdeme odvahu lišit se od okolí, být viditelným a srozumitelným znamením Božího království a vydávat svědectví Kristu, ukážeme Evropě cestu k lepší budoucnosti. Evropa vyrostlá z křesťanských kořenů bude mít budoucnost, když křesťané budou zdravou solí země a světlem světa. Jako se světlo nestaví pod nádobu či pod postel, nemůže se křesťanství skrývat v soukromí. Křesťané mají zodpovědnost za společnost kdysi křesťanskou a musí se jako zodpovědní chovat nejen v soukromém, ale i v hospodářském a politickém životě. Dar víry jsme dostali k tomu, abychom mohli být užiteční. Přijměme tuto nabídku a náš národ bude požehnaný službou křesťanů, kteří se rozhodli kvasem evangelia znovu prokvasit svět ve všech jeho strukturách. To je náš společný úkol pro dobu postní. Obnovou rodiny dojdeme k pravé velikonoční radosti. Všem, kdo toto pozvání přijmou, upřímně děkuji a ze srdce žehnám

arcibiskup Jan

Křesťanské hodnoty

Sestry a bratři!
I když skoro vůbec ve svých promluvách nečerpám ze zdrojů jiných církví, tentokrát udělám výjimku.
V říjnu loňského roku totiž Československá církev evangelická vydala oficiální prohlášení, ve kterém uvádí svoje stanovisko kvůli zneužívání pojmu „Křesťanské hodnoty“.
A protože toto stanovisko mně nejen zaujalo, ale naprosto s ním souhlasím, dovolím si toto stanovisko dnes, na popeleční středu vám veřejně sdělit.

„Jsme hluboce znepokojeni způsobem, jakým v posledních měsících někteří veřejní činitelé volají po návratu ke „křesťanským hodnotám nebo kořenům“, jak volají po „semknutí se kolem své křesťanské identity“ nebo „návratu ke svým křesťanským kořenům“. Přijetí zákona o Velkém pátku jako státním svátku se zdůvodňovalo podporou křesťanské identity oproti náporu identit jiných.
K návratu ke křesťanským kořenům jako k obraně proti islámskému fundamentalismu vyzval i prezident Miloš Zeman na loňských svatováclavských slavnostech.

Proč se nám to nelíbí? Záleží nám na tom, aby označení „křesťanský“ nebylo vyprazdňováno. Pokládáme za nepřijatelné, používá-li se „křesťanská“ rétorika pro šíření předsudků a nenávisti vůči cizincům, pro odmítání pomoci uprchlíkům, přivolávání střetu civilizací či vyvolávání duchů nacionalismu. Obáváme se toho, aby se povrchní „křesťanská“ rétorika nestala ospravedlněním naší nechuti dělit se s druhými nebo něco obětovat.

Evangelium přijímáme jako dobrou zprávu pro slabé a trpící, která je v příkrém rozporu s každým hloubením příkopů mezi lidmi, vytvářením přehrad a nepřátelství. Jako křesťané se ke zvěsti Ježíše Krista hlásíme jako k programu naší životní cesty, byť jej ani zdaleka nedokážeme naplňovat. Rádi bychom povzbuzovali k naději, že lze hledat cestu k lidem kolem nás a překonávat zničující konflikty.“

„Synodní rada Českobratrské církve evangelické
V Praze 18. října 2016“

Pastýřský list o kněžských povoláních

Drazí bratři a sestry,

v minulých dnech proběhl v naší diecézi už 18. ročník Tříkrálové sbírky, do něhož se zapojily tisíce koledníků. Kvůli mrazům to měli koledníci letos mimořádně náročné. Proto tím upřímněji děkuji všem, kteří se do tohoto díla evangelizace a lásky zapojili. Jsem opravdu vděčný za ochotu tolika lidí roznášet mezi lidi vánoční radost z Boha, který se kvůli nám stal člověkem. Mám radost, že svým koledováním vydávají svědectví lásky a svou službou dávají mnoha lidem příležitost podílet se na službě potřebným. Upřímně děkuji také všem dárcům.

Obracím se na Vás ve dnech, kdy se mohou hlásit do kněžského semináře kandidáti, kteří v sobě pocítili povolání ke kněžství a rozhodli se za svým povoláním jít. Každého z Vás prosím o modlitbu za kněžská povolání,

  • aby Milostivý Bůh byl ve své štědrosti velkorysý a dar povolání udělil mnoha mladým mužům,
  • aby povolaní byli odvážní a ochotní dát se do služby a vydat se na cestu,
  • aby rodiny měly dost dětí, z nichž by Bůh mohl některé povolat,
  • aby rodiče dětem na cestě kněžství nebránili, ale podporovali je,
  • aby farní společenství kněze přijímala, a tak jim pomáhala, aby se na kněžskou službu mladí lidé mohli těšit.

Obracím se na Vás, mladí muži. Nečekejte, že Vás Pán bude o povolání přesvědčovat. On třeba zve jenom tím, že Vám někdy vnukl myšlenku uvažovat o kněžství. Pak záleží na Vaší odvaze rozhodnout se a chtít se vydat na cestu služby Bohu a lidem. Z vlastní zkušenosti
Vás mohu ujistit, že těm, kteří povolání přijmou, Bůh připravil mnoho dobrodružství i pokladů, které si ani neumějí představit, i když od nich žádá i různá odříkání. Bůh sám si člověka formuje a pomáhá mu vyrůst. I když je to někdy hodně náročné, nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval. Naši velkorysost Bůh odměňuje mnohonásobně.

Pokud se rozhodnete a máte maturitu, nebo budete letos maturovat, obraťte se na svého kněze, který Vám pomůže při rozhodování a podá potřebné informace ohledně přihlášky. Přihlášky musí být odevzdány do konce března 2017.

Každému z Vás ze srdce žehná a také o modlitbu prosí
arcibiskup Jan

Zdroj: ARCIDIECÉZE OLOMOUCKÁ