Nedělní liturgické texty

Nedělní liturgické texty na 26.11.2017
Slavnost Ježíše Krista Krále

1. ČTENÍ Ez 34,11-12.15-17

Budu soudit mezi ovcí a ovcí, moje stádo!

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

Tak praví Hospodin:

    "Hle, já sám vyhledám své stádo a ujmu se ho. Jako se pastýř stará o své stádo, když je mezi svými rozptýlenými ovcemi, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam se rozprchly v mlhavém a mračném čase.

    Já budu pást své stádo, já jim dám odpočinek – praví Pán, Hospodin. Budu hledat ztracené, zpět přivedu rozptýlené, obvážu zraněné, posílím slabé, budu střežit tučné a silné, pást je budu svědomitě.

    Co se pak týká vás, moje stádo – tak praví Pán, Hospodin – budu soudit mezi ovcí a ovcí, mezi berany a kozly."

Žl 23 (22), 1-2a.2b-3.5.6 Odp.: 1

Odp.: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.


Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách.
Odp.

Vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout. Občerstvuje mou duši,
vede mě po správných cestách pro svoje jméno.

Odp.

Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká.

Odp.

Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.

Odp.

2. ČTENÍ 1Kor 15,20-26.28

Kristus odevzdá království Bohu Otci, aby byl Bůh všechno ve všem.


Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři!

    Kristus vstal z mrtvých, a to jako první z těch, kteří zesnuli. Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako totiž pro svoje spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. Ale každý v tom pořadí, jaké mu patří: na prvním místě je Kristus; pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde. Potom nastane konec, až odevzdá své království Bohu a Otci a až zlomí vládu všech možných knížat, mocností a sil.

    On totiž musí kralovat, 'dokud mu (Bůh) nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám'. jako poslední nepřátel bude pak zničena smrt. A až mu bude všecko podřízeno, tehdy se i sám Syn podřídí tomu, který mu to všecko podřídil, aby byl Bůh všechno ve všem.

EVANGELIUM Mt 25,31-46

Posadí se na svůj slavný trůn a oddělí jedny od druhých.


Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům:

    "Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici.

    Tu řekne král těm po své pravici: 'Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.'

    Spravedliví mu na to řeknou: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?'

    Král jim odpoví: 'Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.'

    Potom řekne těm po levici: 'Pryč ode mě, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít; byl jsem na cestě, a neujali jste se mé, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.'

    Tu mu na to řeknou také oni: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, na cestě nebo nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?'

    On jim odpoví: 'Amen, pravím vám: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.'

    A půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života."


Zdroj: www.katolik.cz

Téma týdne

Téma týdne
Únava, únava, únava…
„Pracuje s radostí….“ (srov. Př 31,13)
18.11.2017, 21

Letošní podzim je poněkud pošmourný. Už nemáme možnost si tolik užívat slunečních paprsků, trávíme více času doma, ven nás to už tolik neláká… Možná na nás padá i melancholie, touha po nicnedělání a po troše odpočinku…

Ale odpočinek je pro mnohé z nás velkou vzácností. Nedávno jsem trávila čas s jednou větší skupinou lidí. Prakticky všichni byli vyčerpaní neustálým shonem, péčí o druhé, tlakem v práci… Když už jsme tak unavení, jak bychom ještě mohli dál pracovat radostnou rukou?

Zažíváme-li velkou únavu, či dokonce vyhoření, ať už v pracovním životě, ve vztazích mezi blízkými nebo už jen tak doutnáme v duchovním životě, je tu spolehlivá zápalka, která se jmenuje Duch svatý. Dáme-li Bohu prostor, aby nás naplnil svou láskou, naše životy se opět rozproudí, začneme hořet a radost se pak sama dostaví. Blízkost Boha totiž nenechává nikoho vlažným.

Ctít Boha a udržovat s ním vztah od nás vyžaduje jistě další úsilí. Stojí ale za to v sobě najít poslední síly a škrtnout…

Tuto službu poskytuje www.vira.cz.

Modlitby a dobré skutky k získání plnomocných odpustků

V nové Příručce odpustků je 70 položek modliteb a dobrých skutků obdařených plnomocnými a (nebo) částečnými odpustky.
Za zvláštní zmínku stojí čtyři následující udělení.
Zde jsou: (mějme na paměti, že jenom jeden plnomocný odpustek může být získán stejný den)

1) Plnomocný odpustek je udělen věřícímu, který navštěvuje Nejsvětější Svátost, aby před ní adoroval nejméně půl hodiny.
2) Plnomocný odpustek je udělen věřícímu, který nejméně půl hodiny rozjímá Písmo svaté s úctou povinnou Božímu slovu a formou duchovního čtení.
3) Plnomocný odpustek je udělen věřícímu, který vykonává zbožné cvičení křížové cesty. Kdo nemůže přecházet od zastavení k zastavení, může získat stejný plnomocný odpustek nejméně půlhodinovým čtením a rozjímáním o utrpení a smrti našeho Pána Ježíše Krista.
4) Plnomocný odpustek je udělen věřícímu, který recituje nejméně pět desátků růžence s rozjímáním o jednotlivých tajemstvích v kostele nebo veřejné oratoři nebo v rodině nebo v řeholní komunitě nebo nějakém zbožném sdružení. Pět desátků se má odříkat najednou, a když je to veřejně, jednotlivé zastavení se má oznámit před každým desátkem.

Ve všech těchto případech se má pomodlit podle vlastního výběru Otčenáš a Zdrávas Maria nebo jiné modlitby na úmysl Svatého otce.

K získání plnomocného odpustku jsou nutné čtyři věci:
1) Vykonání skutku, s kterým je spojen odpustek.
2) Svátostná zpověď.
3) Eucharistické přijímání.
4) Modlitba na úmysl Svatého otce.
Navíc je požadováno, aby se nelnulo k hříchu, a to i všednímu.

Podmínky zpovědi, přijímání a modlitby na úmysl papeže mohou být splněny několik dní před nebo po vykonání předepsaného skutku. Ale je vhodné, aby modlitby za papeže a přijímání bylo stejný den jako vykonání skutku.

A ačkoli jedna zpověď stačí pro získání několika plnomocných odpustků v různých dnech, pro získávání denně plnomocných odpustků jděte ke zpovědi nejméně jednou za dva týdny.

Je nutno přijímat eucharistii a modlit se na úmysly Svatého otce k získání každého plnomocného odpustku. Podmínka modlitby na úmysl papeže, jak již bylo uvedeno, je plně splněna jedním Otčenášem a Zdrávas Maria, ačkoliv je možnost pomodlit se jinou modlitbu. (Ale když je předepsána návštěva kostela jako v den památky na všechny věrné zemřelé, předepsané modlitby jsou jeden Otčenáš a jedno Věřím).

Ti, kdo užívají zbožné předměty jako kříže, růžence, škapulíře, medailky se zbožností, když je řádně posvěcen jakýmkoli knězem (jednoduchým pokřižováním a příslušnými slovy), mohou získat částečný odpustek. Ale jestliže je zbožný předmět požehnán papežem nebo nějakým biskupem, věřící, který ho zbožně užívá, může získat také plnomocný odpustek na svátek svatých apoštolů Petra a Pavla, jestliže pronese vyznání víry při použití jakékoli platné formule například Apoštolské vyznání.

Ostatní udělování odpustků.
Jedním z nových předpisů pro získání plnomocných odpustků je, že osoba může získat jenom jeden plnomocný odpustek v jednom dni.
Je jenom jedna výjimka z tohoto pravidla:
osoba, která již tento odpustek získala na tento den a tentýž den je v nebezpečí smrti, může získat plnomocný odpustek spojený s apoštolským požehnáním obvykle udělovaným s posledními svátostmi.

Je stále mnoho modliteb a dobrých skutků, se kterými jsou spojené plnomocné odpustky například:
1. Nejméně půlhodinová adorace před Nejsvětější Svátostí.
2. Přijetí požehnání papeže městu a světu (Urbi et orbi)
dokonce i prostřednictvím rozhlasu.
3. Návštěva hřbitova a modlitby za duše v očistci v době od 25. října do 8. listopadu.
4. Zbožná přítomnost při slavnostním závěru Eucharistického kongresu.
5. Nejméně třídenní exercicie.
6. Veřejná recitace Zasvěcení na svátek Nejsvětějšího Srdce.
7. Veřejná recitace Zasvěcení lidského rodu Kristu Králi na svátek Krista Krále.
8. Hodinka smrti, kdy nemůže být přítomen kněz, aby udělil svátosti a apoštolské požehnání s plnomocným odpustkem za předpokladu, že se tento člověk v životě pravidelně modlil. Je chvályhodné použít kříž k získání tohoto odpustku.
Podmínka „za předpokladu, že se pravidelně modlil“ v tomto případě nahrazuje tři obvyklé podmínky k získání plnomocného odpustku.
A tento plnomocný odpustek může být získán dokonce i tehdy, když tento člověk již získal plnomocný odpustek za nějaký jiný dobrý skutek ve stejný den.
9. Zbožné používání nějakého zbožného předmětu (kříž, růženec, škapulíř, medailka) požehnaného papežem nebo kterýmkoli biskupem. Tento plnomocný odpustek může být získán jen na svátek svatých apoštolů Petra a Pavla a musí se také recitovat vyznání víry například apoštolské vyznání víry.
10. Přítomnost na slavnostním ukončení misie, když se rovněž vyslechla některá kázání během misií.
11. Přijetí prvního svatého přijímání nebo zbožná přítomnost při obřadech prvního svatého přijímání.
12. Pro kněze, který celebruje svou první mši svatou slavnostním způsobem a také pro věřící, kteří jsou zbožně přítomni při této mši svaté.
13. Modlitba růžence v kostele nebo veřejné oratoři nebo v rodině nebo v řeholním společenství nebo ve zbožném společenství. Růžencem se zde míní nejméně pět desátků.
K získání plnomocného odpustku je třeba se modlit růženec nepřetržitě, bez přerušení. K ústní modlitbě musí být přidáno zbožné rozjímání o tajemstvích, při veřejné recitaci tajemství musejí být oznámena podle schváleného zvyku, ale při soukromé recitaci stačí přidat rozjímání o tajemstvích k ústní modlitbě.
14. Pro kněze, který při 25., 50. a 60. výročí svého svěcení na kněze obnovuje své rozhodnutí věrně plnit povinnosti svého povolání…
A jestliže kněz celebruje svou jubilejní mši slavnostním způsobem, věřící při této mši mohou získat plnomocný odpustek.
15. Nejméně půlhodinové duchovní čtení Písma svatého s úctou patřičnou Božímu slovu.
16. Veřejná recitace hymnu Te Deum jako díkučinění poslední den v roce.
17. Zbožná veřejná recitace hymnu Veni Creator
prvního ledna a na Svatodušní svátek.
18. Konání křížové cesty. Na místech, kde jsou vyznačena zastavení, je požadováno zbožné rozjímání o utrpení a smrti Krista (není to nutné přesně ve fázi vyznačené příslušným zastavením) a pohyb od jednoho zastavení k druhému. V případě velkého množství lidí, kdy by pohyb lidí od zastavení k zastavení vedl k rušení, postačuje, aby jen vedoucí se pohyboval od jednoho zastavení k druhému, a zbytek může zůstat na svých místech. Ti, kteří nemohou jít křížovou cestou, mohou získat stejný plnomocný odpustek nejméně půlhodinovým zbožným čtením a rozjímáním o utrpení a smrti Krista.
19. Návštěva farního kostela o poutním svátku nebo druhého srpna (Porciunkula). (Když je předepsána návštěva kostela, je modlitbou na papežův úmysl jeden Otčenáš a Věřím).
20. Při návštěvě kostela nebo oltáře ve dni jejich posvěcení.
21. Při návštěvě kostela nebo veřejné oratoře nebo poloveřejné oratoře pro ty, kteří mají právo ji použít na den všech věrných zemřelých. Tento plnomocný odpustek je použitelný jen ve prospěch duší v očistci. Se souhlasem ordináře smí být získán na svátek všech svatých nebo následující neděli.
22. Obnova křestních slibů použitím jakékoli obvyklé formule během oslavy velikonoční vigilie nebo při výročí vlastního křtu.

 

Zdroj: Nové předpisy o odpustcích; Co jsou a jak získat odpustky, P. Winfrid Herbst S.D.S

Zásvětná modlitba Neposkvrněnému Srdci Panny Marie

Panno Maria, Matko Boží,
zasvěcuji se Tvému Neposkvrněnému Srdci se vším,
co jsem a co mám.
Přijmi mě pod svou mateřskou ochranu.
Uchraň mě ode všech nebezpečí.
Pomáhej mi přemáhat pokušení, která mě svádějí ke zlému, abych si zachoval čistotu duše i těla.
Tvé Neposkvrněné Srdce ať je mým útočištěm a cestou,
která mne vede k Bohu.
Vypros mi milost, abych se z lásky k Ježíši často modlil
a obětoval za obrácení hříšníků
a na smír za hříchy proti Tvému Neposkvrněnému Srdci.
Ve spojení s Tebou chci žít
v dokonalé oddanosti Nejsvětější Trojici.
V ni věřím, jí se klaním a ji miluji. Amen.

První soboty podle zjevení ctihodné služebnice Boží sestry Konsoláty Betrone

Sestry a bratři!

Dnešní kázání výjimečně nebude inspirováno dnešními liturgickými čteními ale výzvou našeho otce arcibiskupa Jana, která byla vytištěna v posledních aktech kurie, a kterou obdržely všechny farnosti naši arcidiecéze. Pro vysvětlení Acta Curiae jsou úředním věstníkem každé diecéze, určeným zejména pro kněze. Vycházejí v něm texty pastýřských listů, různé pokyny týkající se liturgie či duchovní hudby, ale také praktické informace ohledně památkové péče, hmotného zabezpečení duchovních a podobně. Acta Curiae slouží také jako promulgační list pro zveřejnění důležitých rozhodnutí a osobních zpráv, na příklad týkajících se svěcení, ustanovení do duchovenského úřadu, výročí narození nebo svěcení nebo úmrtí. V dnešním kázání budu tedy z větší části citovat právě z tohoto posledního úředního věstníku.

Milovaní v Kristu!
Sté výročí zjevení Panny Marie ve Fatimě si někteří připomenou poutí do Fatimy, jiní při putování Fatimské sochy diecézí. Obojí vyvrcholí zasvěcením Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Už řada papežů zasvětila svět i různé národy včetně Ruska Panně Marii, jak si to přála. I my jsme jí zasvětili náš národ na Velehradě při cyrilometodějské pouti v roce 1993, kdy vznikla současná Česká republika. Při 25. výročí bychom rádi po řádné přípravě zasvěcení národa, obnovili. Čas příštích devíti měsíců nabízí pozvání k osobní přípravě slavením novény prvních sobot v měsíci. Zvažte, jestli právě Vy nebo Vaši farníci nepotřebujete dary, které Spasitel slíbil těm, kteří slaví devět prvních sobot v měsíci. Pán Ježíš totiž slíbil ctihodné služebnici Boží sestře Konsolátě Betrone spoustu milosti, právě těm, kteří zvláštním způsobem budou slavit novénu prvních sobot v měsíci.

Sestra Konsoláta Betrone se narodila se v roce 1903 v Saluzzo v Itálii. Mystické zážitky začala mít již v dětství. Ten první měla po sv. přijímání 8. prosince 1916. Ve svém dospívání těžce bojovala o své povolání a prožila pak i období zkoušek. Teprve ve 26 letech vstoupila do kláštera sester kapucínského řádu v Turíně. Marie Consoláta se zasvětila úkonu lásky spočívajícím ve vnitřní modlitbě srdce, stylizované ve slovech: „Ježíši, Maria, miluji vás, zachraňte duše!“ Marie Consoláta ve věku 43 let zemřela s pověstí svatosti.

A teď moji drazí, poslechněte si, co všechno Pán Ježíš slíbil těm, kteří budou zvláštním způsobem slavit novénu prvních sobot v měsíci:

– „Všechno, co od mého Srdce vyprošují skrze Srdce mé Matky, jim udělím ještě během novény, když o to prosí s důvěrou.
– Ve všech životních okolnostech pocítí podporu a požehnání mé Matky.
– Mír, porozumění a láska zavládne v duších a rodinách.
– V rodinách nebude svárů, zklamání a nespravedlnosti.
– Manželé se nebudou rozvádět a rozvedení se zase vrátí k sobě.
– Rodiny si budou rozumět a až do konce vytrvají v pravé víře.
– Matky v požehnaném stavu zakusí zvláštní ochranu mé Matky a dosáhnou všeho, co pro sebe a své dítě vyprošují.
– Chudým se dostane příbytku a chleba.
– Duše získají zálibu v modlitbě a utrpení a naučí se milovat Boha, bližního i nepřítele.
– Hříšníci se obrátí bez zvláštních překážek, i když je pro ně novéna konána jinou osobou.
– Hříšníci neupadnou znovu do svých dřívějších hříchů a dosáhnou nejen odpuštění hříchů, ale dokonalou lítostí a láskou získají znovu křestní nevinnost.
– Kdo tuto novénu vykoná v křestní nevinnosti, ani potom nebude mé Srdce urážet žádným těžkým hříchem až do smrti.
– Duše, která se upřímně obrátí k Bohu, ujde nejenom věčné záhubě, ale i očistci.
– Vlažné duše zanechají své vlažnosti, vytrvají v horlivosti a v krátké době dosáhnou nejvyšší dokonalosti a svatosti.
– Když rodiče nebo některý člen rodiny vykoná tuto novénu, nebude žádné dítě ani ni¬kdo jiný z rodiny zavržen.
– Z mládeže obdrží mnozí povolání k duchovnímu stavu.
– Nevěřící obdrží milost víry a bloudící se zase vrátí k pravé církvi.
– Duchovní a řeholníci zůstanou věrni svému povolání. Ti, kteří se zpronevěřili svému povolání, obdrží milost pokání a návratu.
– Rodiče a představení obdrží pomoc nejen v duchovních, ale i v hmotných starostech.
– Duše se lehce vyprostí z pokušení těla, světa a ďábla.
– Pyšní se v krátké době stanou pokornými, nenávistní se naplní láskou.
– Horlivé duše zakusí lahodu modlitby a oběti, neklid, strach nebo zoufalství je nebude trápit.
– Umírající budou z tohoto světa odcházet bez smrtelného zápasu a bez útoků ďábla. Náhlá a nenadálá smrt je nepřekvapí.
– Umírající dostanou tak velkou touhu po věčném životě, že se odevzdají do mé vůle a klidně zesnou v náručí mé Matky.
– Při soudu zakusí zvláštní ochranu mé Matky.
– Duše obdrží milost, aby nad mým utrpením a bolestmi mé Matky pocítily vnitřní soucit a lásku.
– Ti, kteří touží po dokonalosti, obdrží jako vyznamenání hlavní ctnosti mé Matky: pokoru, čistotu, lásku.
– Bude je provázet uklidnění, vnitřní a vnější radost ve zdraví a v nemoci.
– Duchovní osoby obdrží milost, aby neustále prožívaly přítomnost mé Matky, jakož i moji přítomnost bez zvláštních obtíží.
– Duše, které pokročily ve sjednocení se mnou, obdrží milost, že pocítí, že nežijí ony, ale já v nich –

to znamená: miluji jejich srdcem, modlím se jejich duší, mluvím jejich jazykem, sloužím celou jejich bytostí; ony poznají, že vše dobré, krásné, svaté, pokorné, mírné, poslušné, štěstí a divotvornost v jejich nitru jsem já sám. Já Všemohoucí, Nekonečný, Samovládce,
jediný Bůh, jediná Láska.

– Duše, které vykonají tuto novénu, budou po celou věčnost zářit jako lilie kolem Neposkvrněného Srdce mé Matky.
– Já, Boží Beránek, s Otcem i Duchem Svatým se budu věčně radovat z těchto duší, které září na Neposkvrněném Srdci mé Matky jako lilie a skrze mé Nejsvětější Srdce dojdou věčné slávy.
– Duchovní osoby budou v úkonech víry a ctnostném životě snadno postupovat.

Jestli duše chtějí, aby se má zaslíbení naplnila, ať milují a uctívají Neposkvrněné Srdce mé Matky. To budou dokazovat tím, že budou po devět po sobě jdoucích prvních sobot měsíce po kající přípravě přijímat mé Tělo s úmyslem, aby usmiřovali mé Božské Srdce spojené s Neposkvrněným Srdcem mé Matky.”

Co k tomu dodat? – píše otec arcibiskup.
Žádá se sv. zpověď, sv. přijímání, modlitba růžence a čtvrthodinka smírného rozjímání o tajemstvích sv. růžence. Svatou zpověď se smírným úmyslem stačí vykonat v týdnu před první sobotou. Rozjímání může nahradit čtvrthodinka duchovní četby o jednom nebo o více tajemstvích. Jde o první soboty v měsíci, a ne vždy o soboty po prvním pátku. Děkuji všem, kteří přijmou pozvání
k tomuto kroku duchovní obnovy, a všem ze srdce žehnám arcibiskup Jan

Milovaní!
Odpovědí na vyzvu našeho otce arcibiskupa bude tedy zavedení novény prvních sobot v měsíci v našich farnostech, přesněji řečeno v kostele sv. Kateřiny v Boršicích, počínaje v měsíci říjnu.
Nejedná se o nic velice náročného. Každý kdo se chce zúčastnit této novény, ať v týdnu před 1. sobotou přistoupí ke svaté zpovědí. Na 1. sobotu se pomodlí celý růženec, zúčastní se mše svaté a přistoupí ke svatému přijímání. Pak aspoň čtvrt hodiny si udělá duchovní četbu o jednom nebo více tajemstvích svatého růžence a pomodlí se zásvětnou modlitbu k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, kterou budete mít v našich kostelích v nejbližší době anebo si ji můžete vyhledat na našich internetových stránkách.

Věřím, že každý kdo se do této novény zapojí, brzy pocítí naplnění slibů, které nám dál Pán Ježíš.

Citáty Matky Terezy a sv. Jana Pavla

Citát Matky Terezy z Kalkaty

Lidé jsou často nerozumní, nelogičtí a sobečtí.
Přesto jim odpusťte.

Budete-li k nim laskaví, stejně vás obviní ze sobectví a nízkých motivů.
Zůstaňte laskaví.

Budete-li úspěšní, získáte některé falešné přátele a opravdové nepřátele.
Přesto pokračujte.

Budete-li upřímní a čestní, lidé vás podvedou,
vy ale zůstaňte upřímní a čestní.

Strávíte-li léta budováním něčeho, co vám jiný zničí přes noc,
budujte znovu.

Naleznete-li štěstí, klid a mír, budou vám závidět.
Zůstaňte šťastní.

Na dobro, které uděláte dnes, zítra lidé zapomenou.
Přesto dál dělejte dobro.

Dávejte světu to nejlepší, co je ve vás,
a i když to nemusí stačit, přesto dávejte dál.

Citát sv. Jana Pavla

„Raduji se, též vy se radujte.“

Papež napsal tato slova na lístek v noci z 1. na 2. dubna 2005. 2. dubna 2005 pak zemřel.

Zvolí církev věrnost evangeliu, či přízeň mocných a potlesk většiny?

Tématu lásky se věnoval Mons. Tomáš Halík ve své řeči v rámci děkovné mše svaté, která se uskutečnila 2. července v piaristickém chrámu Nalezení sv. Kříže v Litomyšli jako součást programu Národního festivalu Smetanova Litomyšl. Jeho slova však mířila dále, než jen k plnému kostelu, a měla i kritickou notu. Ta směřovala nejen do řad politiků, ale i do řad církevních.

„Kdo miluje otce nebo matku víc než mne, není mě hoden. Kdo miluje syna nebo dceru více než mne, není mě hoden.“

To jsou tvrdá slova. Kdo vůbec může vznést takový nárok? Náš vztah lásky a odpovědnosti k členům naší vlastní rodiny je něco, co je hluboce zakořeněno v podstatě člověka, co má své kořeny psychologické a ideologické, co je chráněno jedním z přikázání desatera. Kdo může něco takového relativizovat? Ten jediný, který je absolutní, Bůh sám. A my věříme, že Ježíš Nazaretský je pro nás božím slovem, že jeho osoba, jeho příběh, jeho učení, jeho slova, jeho činy jsou způsobem, jak Bůh oslovuje nás. V něm všechna plnost božství přebývá a on může vznést takový nárok. Připomíná nám to dvojí přikázání lásky: miluj pána svého boha z celého svého srdce, z celé své mysli, celou svou silou a svého bližního jako sebe. Miluj Boha. Ale jak se to dělá? Co se tím konkrétně myslí?

Před několika lety jsem se odebral do samoty a meditoval právě nad tímto slovem. Z těch meditací vzešla knížka Chci, abys byl. Tam jsem si uvědomil, že málokterá slova znamenají pro různé lidi tolik různých věcí jako láska a Bůh. Třeba si uvědomit, co těmito slovy myslíme. Chtěl jsem přiblížit ta velká slova evangelia o lásce k Bohu, o lásce k bližním, ba i o lásce k nepříteli, i těm, pro které slovo Bůh je zastřeno oblakem tajemství, otázek a pochybností. A proč má teolog se zabývat tématem lásky, o kterém bylo už tolik napsáno? Tolik krásné poezie a románů, tolik filozofických úvah… Ano, je to slovo, které je pro náboženský svět klíčové. Slovo transcendence je vlastně náplní slova láska, sebepřekročení. Smyslem lásky je sebetranscendence, sebepřekročení. Miluji opravdu toho, který je pro mě cennější, než jsem pro sebe já sám. Miluji to, čemu dávám přednost i před svým vlastním sobectvím, před svými vlastními egoistickými zájmy. Velikost lásky je tato sebetranscendence, a proto opakem lásky není nenávist, ale sebeláska, narcismus, egocentrismus. A láska je osvobození z toho největšího vězení, kterým je vězení našeho vlastního já. Ta krása lásky, ta opojná krása lásky. Ta závrať, která se zmocňuje člověka, který opravdu miluje, znamená, že se v lásce dotkl absolutna, že dokázal překročit sama sebe, své zájmy a že byl svobodný od sebe. Ta svoboda přináší naprosto jedinečnou zkušenost Boha.

Kdysi jsem napsal provokativní větu, že Boha možná nezajímá, jestli v něj věříme, ale velmi mu záleží na tom, jestli ho milujeme. Nezáleží mu na tom, zda v něho věříme v tom smyslu, že máme nějaký názor na boží existenci. Ty naše lidské názory jsou vždycky velmi daleko od té božské skutečnosti. To, na co se nás Bůh ptá, je, jestli ho milujeme. Ano, je přirozená námitka, že nejdříve v něho musíme věřit, a pak teprve ho můžeme milovat. Myslím si, že to není pravda. Myslím si, že teprve ten, kdo miluje, může vůbec porozumět tomu, co znamená slovo Bůh. „Kdo nemiluje, Boha nezná,“ říká Písmo. Teprve ve zkušenosti lásky, ano i lásky k druhým lidem, je-li nezištná, opravdová, je ona božská síla lásky, je ono absolutno. A ta krása lásky je ta závrať z toho, že jsme se dotkli absolutna. To je něco, co nám nemůže nahradit vůbec nic na tomto světě.

Platon říkal, že i tělesná láska, mezilidská láska a erotická láska je už jakýmsi prvním stupněm téhle té velké božské lásky. Ano, na všechny druhy naší lásky, jestliže jsou upřímné a osvobozené od naší sebelásky, padá něco z té záře, krásy a hloubky boží lásky. Vztahu mezi člověkem a Bohem. Teprve ve zkušenosti lásky můžeme pochopit, co znamená slovo Bůh. „Kdo nemiluje, Boha nezná,“ říká Písmo. Ano, je mnoho druhů lásky. Francouzský filozof Gabriel Marcel rozlišuje l‘amour oblatif a l‘amour possessif. Lásku, která je posesivní, tedy vlastnická, která chce druhého vlastnit, a lásku, která je obětavá, která se pro druhého vydává. Boha nemůžeme milovat tou posesivní láskou. Ano, jsou lidé, kteří by chtěli Boha vlastnit, kteří by ho chtěli používat jako bůžka pro štěstí nebo pro plnění vlastních přání. Ale to je magie, protiklad víry.

Křesťanství nám říká, že lásku k Bohu nelze oddělit od lásky k člověku. „Jestliže říkáš, že miluješ Boha, kterého jsi neviděl, a nemiluješ bratra, kterého vidíš, jsi lhář,“ říká Písmo. Ano, křesťanství nám ukazuje hluboké spojení mezi lidským a božským. Boha nemůžeme milovat jako předmět, protože Bůh není předmět. My můžeme milovat druhé v božím světle. Co to znamená milovat druhého v božím světle? To znamená, že ten druhý, ať jakkoli ho miluji, pro mě není modlou. Že v tom vztahu zakouším právě to sebepřekročení. To, že láska je něco, prochází ještě tím svým konkrétním předmětem a míří až k tomu zdroji lásky, kterým je Bůh. Skrze bližní je s námi Bůh v Kristu.

Kristus říká: „Kdo miluje mne nebo kdo miluje otce nebo matku, děti více než mne, není mne hoden.“ A co je to Kristovo já? To Kristovo já se neomezuje jenom na člověka – Ježíše v Nazaretu, který žil před 2 000 lety. Ježíš sám rozšířil své já. Řekl nám něco velmi podstatného. „Kdekoliv jste nasytili hladové, oblékli nahé, navštívili vězně, potěšili na cestě, to jsem byl já. A když jste odmítli tuto službu lásky, mne jste odmítli.“ Tohle jsou závažná slova pro naši dobu. Na našem kontinentu jsou desetitisíce lidí, kteří prchají před válkou, smrtí a zhoubou. Nesmíme si nechat my, kteří jsme v sobě nezapřeli lidství, svědomí a srdce, potupnou nálepku jakýchsi naivních sluníčkářů a vítačů. Ano, i my víme, že je třeba střízlivě rozlišovat mezi lidmi, kteří jsou skutečně obětí násilí, a mezi lidmi, kteří jsou obětí planých slibů těch, kteří kupčí s lidskou nadějí, že se někde budou mít lépe, budou žít důstojný život. Ale i tito lidé mají právo na naše porozumění.

Naše vláda před časem přijala usnesení, že nepřijmeme ani jednoho, žádného uprchlíka. Tohleto usnesení je popřením evangelia. Ten, kdo pro ně zdvihl ruku, ten, kdo je schvaluje, ten, kdo vůči němu neprotestuje, zapřel Krista. Polská biskupská konference řekla jasně, jestliže naše vláda bude mít toto stanovisko, jestliže 90 % Poláků bude schvalovat toto stanovisko, my jako církev musíme říci ne, protože my se budeme řídit evangeliem a ne tím, abychom byli hezcí v očích moci. Ano, jsem velmi zvědav, a modleme se za naše biskupy, aby dostali ducha statečnosti, když se budou rozhodovat před tím, jestli budou věrni evangeliu, papeži Františkovi, anebo jestli budou usilovat o přízeň mocných, kteří je budou odměňovat, anebo popularitu větší. Prosme, aby pamatovali na slovo evangelia: „Nepřidáš se k většině, koná-li nepravost.“ My nesmíme se bát být v menšině a stát proti předsudkům většiny. Ano, musíme se snažit rozumět obavám lidí. Obavy jsou, jak jsem řekl na začátku, namístě. Ale proto máme víru, abychom obavy nenechaly pustit ke kormidlu našeho života. Aby se obavy nestaly strachem, a strach plodí agresivitu a nenávist, a proto nesmí mít místo v srdci křesťana.

Před rokem tady jeden muž středního věku přicházel ke svatému přijímání. Až v poslední chvíli jsem si všiml, že má na klopě placku s přeškrtnutým minaretem „Islám tady nechceme“. Hlásí se tím k hnutí pana Konvičky, Okamury a těchto lidí. Kdybych si toho včas všiml, svaté přijímání bych mu nepodal, protože není možné, aby ti, kteří se hlásí k ideologii nenávisti, přistupovali ke stolu Páně. My jsme dlouho měli velkou potíž, až do slov papeže Františka, abychom našli místo u stolu Páně pro ty, kteří jsou ve velmi komplikovaných životních situacích. A papež říká: „Buďme milosrdní.“. Ale není možné, aby ke stolu Páně přicházeli ti, kteří budou veřejně se hlásit k nenávisti, ať už to bude Haken-Kreuz, nenávisti rasové, ať to bude rudá hvězda, nenávist sociální, ať to bude tato nenávist kulturní a náboženská. Ať to budou tito lidé, kteří proti slovu Kristovu na nenávist odpovídají nenávistí. Ano, je třeba říct ne jakémukoli fanatismu. A zejména fanatismu, který zneužívá náboženské symboly. Ale není možné rozšiřovat nenávist vůči bratřím a sestrám, s nimiž nás spojuje stejné abrahámovské dědictví, a kteří mnozí cítí stejný odpor vůči násilí a zneužívání náboženství ve jménu násilí. To nám stále připomíná papež František a je třeba, aby všichni hlasatelé evangelia toto měli na mysli a nebáli se učit věci nepopulární.

Víte, kdysi jsem byl před Vánocemi pozván do nějakého rozhlasového pořadu a říkali mi: „Je to před Vánocemi, řekněte něco slaďoučkého“. Tak jsem říkal: „Madam, to nemohu sloužit. My křesťané máme být solí země, a nikoli cukrátkem.“ My jsme byli povoláni, abychom byli solí země, a ne šlehačkou a pocukrováním. My tady nejsme od toho, abychom vyhovovali předsudkům většiny a tomu, co se líbí mocným. My musíme někdy říkat nepopulární věci, protože je to pravda. My musíme být odpovědni evangeliu a Kristu, a ne těm, kteří nás budou odměňovat za loajalitu. Ano, Kristus klade velmi náročné požadavky. Slyšeli jsme to v dnešním evangeliu. Ano, je třeba v tomto těžkém světě na sebe brát kříž a pomáhat těm, kteří pod křížem padají. Ano, musíme vidět Krista v těch, kteří jsou pronásledováni, zbavováni domovů, musíme pro ně mít otevřené srdce. Jistě, jakým způsobem to uděláme, to už je další kapitola. To mi nepřísluší, o tom tady mluvit. Ale je třeba otvírat naše svědomí a srdce. Je třeba nenechat se zaslepit ideologií nenávisti a předsudky, byť by 90 % lidí tyto předsudky vyznávalo. Ano, jsme v místě, kde děkujeme za naši kulturu. Děkujeme za naši křesťanskou kulturu. Ale křesťanskost naší země, jakékoli země, se neměří tím, kolik lidí přijde na pouť na Velehrad, neměří se tím, kolik lidí je v kostelích, ale měří se tím, kolik lidí bere vážně Kristovo slovo. Měl jsem hlad a dali jste mi najíst, byl jsem na cestě a ujali jste se mě. Ano, jsou lidé, kteří nechodí mezi nás do církevního shromáždění, a přesto rozumějí těmto slovům, která požadoval Kristus. A pán říká: „K těm se přiznám v poslední den.“ A těm, kteří budou mít plná ústa zbožných frází, ale nebudou solidární s lidmi v jejich utrpení, k těm Kristus řekne: „Pryč ode mě, protože jste mě zapřeli a já zapřu i vás.“ Ano, Kristus říká náročné věci. Naše víra není cukrátko. Naše víra je náročná cesta. Ale my jsme byli na tuto cestu pozváni, protože vede k životu. Je to cesta lásky, která není láskou ve smyslu nějakých vznešených pocitů. Je láskou ve smyslu překročení, vykročení z vězení našeho sobectví. Na této cestě zakusíme obrovské osvobození a obrovskou radost. Jděme za Kristem, byť by lákadla tohoto světa zněla sebeintenzivněji. Amen.

zdroj: http://christnet.eu/clanky/5924/zvoli_cirkev_vernost_evangeliu_ci_prizen_mocnych_a_potlesk_vetsiny.url

Pastýřský list s pozváním na celostátní setkání mládeže

Drazí bratři a sestry, zvláště vy, mladí chlapci a děvčata!

Církev může obohatit život každého člověka, neboť v ní přebývá a promlouvá sám milující Bůh. Vy mladí jste její důležitou součástí. Vaším prostřednictvím může evangelium pronikat tam, kam se jinak dostává jen obtížně. Ne nadarmo Vaši delegáti v minulém měsíci během fóra mládeže diskutovali na téma evangelizace. Zaujalo mě, kolik odvahy a nadšení v sobě nosíte. Zároveň ale vnímáte nejedno nebezpečí, které se snaží uhasit Vaši touhu po Bohu a odvahu otevřeně o něm hovořit.

Vzpomeňme na slova papeže Františka, která pronesl na Světovém dnu mládeže v Krakově, když prohlásil, že nemáte být pohovkovou mládeží. Naopak, vyzýval Vás k odvaze, když řekl: „Milí mladí, je mnoho lidí, kteří Vás nemají rádi a chtějí Vás omámit, uspat, chtějí, abyste nebyli svobodní. Musíme bránit naši svobodu! Bůh nás zve, abychom byli politickými aktéry, myslícími lidmi a sociálními hybateli. Podněcuje nás, abychom vymýšleli solidárnější ekonomiku. Dnešní svět Vás žádá, abyste byli protagonisty dějin, abyste bránili svoji důstojnost a nenechávali o své budoucnosti rozhodovat druhé. Pán chce, aby se tvoje ruce proměnily ve znamení pokoje, společenství a stvoření. Ježíš tě volá, abys v životě zanechal stopu, která poznamená dějiny.“

Při různých příležitostech papež František upozorňuje, že naše doba je spletitá, protože se uchyluje k netolerantnímu relativismu všeho a využívá ty nejsofistikovanější způsoby manipulace, včetně těch mediálních. Mnozí kapitulovali, pravdu nehledají a spokojují se s konzumní mentalitou. Stávají se pohovkovou mládeží. Ne nadarmo se říká, že nejhorší nesvoboda je ta, kdy si zotročený své omezení vůbec neuvědomuje. Orientovat se dnes ve světě, nerezignovat na hledání pravdy a udržet si schopnost kriticky myslet, přivádět druhé k setkání s Boží láskou, to vyžaduje velkou námahu a pořádnou odvahu.
Jak odpovědět na tak naléhavé výzvy?
Jak se povzbudit na osobní cestě víry?
Jak získat odvahu hovořit druhým o evangeliu a Ježíšově lásce?

***

Milí mladí,

scházejte se ve svých společenstvích, společně se modlete, inspirujte svůj život slovy Písma, ale studujte také učení církve, přemýšlejte, diskutujte o něm a hledejte způsoby, jak ho uskutečňovat v praxi. Vodítkem Vám v tom mohou být materiály, které připravuje Sekce pro mládež. Například knížka „Křesťan ve víru světa“ shrnuje učení církve o lidské důstojnosti, rodině, společnosti, politice a ekonomii. Uprostřed společenství, ve kterém je přítomen sám Ježíš, dostanete odvahu k hlásání evangelia. Společně najdete i vhodné způsoby.
Mimořádnou příležitostí k vzájemnému povzbuzení je blížící se Celostátní setkání mládeže v Olomouci, které se ponese v duchu Božího slova: Nebojte se!

Přijeďte na setkání a pozvěte mladé ze svého okolí, jak věřící, tak ty, kteří teprve hledají.

Jeden den našeho setkání chceme prožít i s rodinami. Proto zvu na sobotu 19. srpna i vás tatínky a maminky spolu s Vašimi dětmi. Přijeďte mezi mladé, ukažte jim svou přítomností, že je možné prožívat rodinný život, přijímat děti a radovat se ze vzájemné lásky.

***

Milí bratři a sestry,

spojme se v modlitbě, aby se co nejvíc mladých lidí setkalo v Olomouci s osobní láskou Ježíše a prožilo, že církev jim má co nabídnout. Kéž mladí lidé pocítí blízkost Panny Marie, jejíž slova z Magnificat budou provázet následující tři Světové dny mládeže.

***

Mladí přátelé,

těším se na setkání s vámi už při Arcidiecézním setkání mládeže ve Zlíně v sobotu 1. dubna a pak na celostátním setkání od 15. do 20. srpna v Olomouci.
S přáním všeho dobra od Pána každému z Vás ze srdce žehná

arcibiskup Jan

Pastýřský list pro první neděli postní

Drazí bratři a sestry, vstupujeme do doby velkého postu, času mimořádných milostí, které jsou spojeny především s obrácením a pokáním. Ptáme se: jaké obrácení se od nás očekává? Za co máme dělat pokání?

O dnešní společnosti se říká mnoho kritických věcí. Jeden novinář píše: tvrzení, že naše doba je pokroková a posouvá se vpřed, je strašně mylné. Dnešní názory na sexualitu jsou ve skutečnosti jen oživením starého pohledu na svět. V pohanském Římě byla prostituce velmi rozšířená a zhoubná homosexualita byla běžná stejně jako zneužívání žen a dětí. Tehdy ovšem otřásla světem křesťanská morálka. Obětavá láska, sexuální čistota a manželská věrnost byly pro lidi tehdejší doby něčím šokujícím.
Tehdejší křesťané se prostě nepřizpůsobili duchu doby. Pochopili, že křesťanská morálka je založena na Kristově čistotě a lásce, která hledá dobro druhého a sebe staví do pozadí. Křesťané nemohli žít jako pohané, protože jejich pohled na svět a na sebe sama byl naprosto odlišný. V srdci a v duši byli jedno s Kristem. Jejich odlišnost přinášela nepřijetí, vyloučení ze společnosti, ba dokonce i mučednictví. Z jejich obětí však vyrostla nová Evropa.

Dnešní svět vypadá jako neschopný budovat věrná manželství a šťastné rodiny. Dospělí často vidí jen sebe a ne dobro dětí, když spolu žijí bez manželství, nebo se rozvádějí a děti okrádají o zdravé rodinné zázemí. Mnohé děti už neznají příklad věrné lásky, nemají představu zdravé rodiny a neumějí překonávat krize vztahů, odpouštět a nově darovat důvěru, protože se to nenaučili od svých rodičů. Taková společnost ztrácí naději na budoucnost. Kdo jiný, když ne křesťané, by mohl dnešnímu světu ukázat cestu?
Papež František se velmi snaží pomoci všem, kteří zažili v životě neúspěch, i v manželství, ale vyzval nás, abychom věnovali velkou pozornost manželství a rodině jak při výchově dětí a přípravě snoubenců, tak při doprovázení mladých manželství, abychom se učili žít ze svátosti manželství. Mnozí snad i nevědomky touto svátostí pohrdají, když žijí spolu bez svatby. Jako by tím Bohu říkali: „Nebudeme čekat, až nám dáš právo na manželský život, my si ho vezmeme sami. Nestojíme o tvou pomoc a požehnání, my to zvládneme po svém.“ Nebo prodají svou víru za peníze, o které by uzavřením manželství přišli. Jiní oslaví svatbu v kostele, ale žijí, jako by svátost manželství byla záležitostí jen svatebního dne. Ve skutečnosti, kdo opravdu pozval Ježíše nejen na svatbu, ale také do manželského života, ten zakouší, že i jazyk těla a živá gesta lásky se v jejich manželství stávají liturgickou řečí, stálým prožíváním svátosti. Papež si přeje, aby zkušenější manželské páry pomáhaly těm mladším. V některých farnostech už s tím máme dobrou zkušenost. Rád bych, aby se tato služba rozšířila do všech farností. Rád bych nabídl rodinné poradenství a různé kurzy, které pomohou rozvíjet kvalitní manželský život, a pomohou ve chvílích zkoušek. V každém děkanátu už působí pobočka Centra pro rodinu. Zajímejte se, prosím, o jejich nabídky a pomozte jim jako jejich spolupracovníci.

Jednou z důležitých akcí může být Vaše účast na letošním „Národním pochodu pro rodinu a pro život“ v Praze 22. dubna, který podporuje celá biskupská konference. Je důležité takto reagovat na koncepci rodinné politiky představené Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR, která odmítá představu rodiny jako společenství otce a matky v trvalém svazku a děti. Svou účastí zdůrazníme, že rodinu vnímáme jako základní buňku společnosti i církve.

Postní doba je příležitostí k novému začátku. Víme, co se od nás očekává. Víme, že nás křesťany nemohou nahradit lidé, kteří nepoznali Boží lásku a nedostali zvláštní pomoc ve svátosti manželství. Poznaný úkol se nám může zdát těžký, ale právě jeho plnění může být cílem postního snažení.

My křesťané jsme poznali, že mocný Bůh se z lásky k člověku stal bezbranným dítětem a sám sebe nabídl jako smírnou oběť za nás. Dal nám moc stát se Božími dětmi. Naučil nás dívat se na věci z úhlu věčnosti, dal nám úžasnou svobodu a zbavil nás strachu. Svobodní od světa i od sebe jsme schopni hledat dobro druhých a být šťastní z toho, že přispíváme ke štěstí jiných. Svou morálku stavíme na pravidlech Božího království, a i když jsme někdy považováni za blázny, ukazujeme, že jsme našli samu Boží moudrost, která pomáhá reálnému světu víc než zhoubné ideologie. Jsme sice jen slabí lidé, ale ukazuje se na nás Boží moc, když věříme v Kristovo vítězství. Osvědčili to i naši předkové, kteří si zachovali vnitřní svobodu i za tvrdých totalit dvacátého století a pomohli je přemoci.

Právě dnes záleží na každém z nás. Jestli se přizpůsobíme duchu doby a necháme se jím ovládnout, my sami přispějeme k zániku současné společnosti. Jestli však najdeme odvahu lišit se od okolí, být viditelným a srozumitelným znamením Božího království a vydávat svědectví Kristu, ukážeme Evropě cestu k lepší budoucnosti. Evropa vyrostlá z křesťanských kořenů bude mít budoucnost, když křesťané budou zdravou solí země a světlem světa. Jako se světlo nestaví pod nádobu či pod postel, nemůže se křesťanství skrývat v soukromí. Křesťané mají zodpovědnost za společnost kdysi křesťanskou a musí se jako zodpovědní chovat nejen v soukromém, ale i v hospodářském a politickém životě. Dar víry jsme dostali k tomu, abychom mohli být užiteční. Přijměme tuto nabídku a náš národ bude požehnaný službou křesťanů, kteří se rozhodli kvasem evangelia znovu prokvasit svět ve všech jeho strukturách. To je náš společný úkol pro dobu postní. Obnovou rodiny dojdeme k pravé velikonoční radosti. Všem, kdo toto pozvání přijmou, upřímně děkuji a ze srdce žehnám

arcibiskup Jan

Křesťanské hodnoty

Sestry a bratři!
I když skoro vůbec ve svých promluvách nečerpám ze zdrojů jiných církví, tentokrát udělám výjimku.
V říjnu loňského roku totiž Československá církev evangelická vydala oficiální prohlášení, ve kterém uvádí svoje stanovisko kvůli zneužívání pojmu „Křesťanské hodnoty“.
A protože toto stanovisko mně nejen zaujalo, ale naprosto s ním souhlasím, dovolím si toto stanovisko dnes, na popeleční středu vám veřejně sdělit.

„Jsme hluboce znepokojeni způsobem, jakým v posledních měsících někteří veřejní činitelé volají po návratu ke „křesťanským hodnotám nebo kořenům“, jak volají po „semknutí se kolem své křesťanské identity“ nebo „návratu ke svým křesťanským kořenům“. Přijetí zákona o Velkém pátku jako státním svátku se zdůvodňovalo podporou křesťanské identity oproti náporu identit jiných.
K návratu ke křesťanským kořenům jako k obraně proti islámskému fundamentalismu vyzval i prezident Miloš Zeman na loňských svatováclavských slavnostech.

Proč se nám to nelíbí? Záleží nám na tom, aby označení „křesťanský“ nebylo vyprazdňováno. Pokládáme za nepřijatelné, používá-li se „křesťanská“ rétorika pro šíření předsudků a nenávisti vůči cizincům, pro odmítání pomoci uprchlíkům, přivolávání střetu civilizací či vyvolávání duchů nacionalismu. Obáváme se toho, aby se povrchní „křesťanská“ rétorika nestala ospravedlněním naší nechuti dělit se s druhými nebo něco obětovat.

Evangelium přijímáme jako dobrou zprávu pro slabé a trpící, která je v příkrém rozporu s každým hloubením příkopů mezi lidmi, vytvářením přehrad a nepřátelství. Jako křesťané se ke zvěsti Ježíše Krista hlásíme jako k programu naší životní cesty, byť jej ani zdaleka nedokážeme naplňovat. Rádi bychom povzbuzovali k naději, že lze hledat cestu k lidem kolem nás a překonávat zničující konflikty.“

„Synodní rada Českobratrské církve evangelické
V Praze 18. října 2016“